10. května 2013 v 23:01 | Cassie D. Michaelis |  Můj svět
Malá holka v bílý košili, černých kalhotech s kšandami, se šněrovacíma botama, řetězem u pasu a báglem na zádech. Malá holka procházející studeným deštěm majíc prázdný výraz a po tváři rozmazanou maskaru. Nenuceně v ruce svírá žváro a kráčí v před. Mokrá čupřina jí padá do očí. Brečí a nebo jsou to jen kapky deště smývající poslední kousky myšlenek na něco jiného než prohnání kulky hlavou?

BUM. A ticho.

Kéž by.

Husí kůže z chladu a vody dopadající na kůži, objímající jako poslední přítel, který zbyl. Který nikdy nebyl, ale teď tu je a tiše utěšuje. A přitom z prachu dělá bahno lepící se na podrážky bot, co vypadají jako steelsky, ale ve skutečnosti jsou to KMMka.
Kroky jsou pořád těžší a těžší a bahno neústupnější, ale nikoliv v realitě, tam je jen stále přibývající voda na betonu, která se leskne v záři pouličních lamp a šumění deště a větru.
Prázdná ulice a cesta přes most, vedoucí k jejímu bydlišti nikoliv domovu. Nemá domov. Nic, kam by se ráda vracela, tedy krom jednoho klubu, což je mírně děsivý fakt, když si uvědomí, že ve svých pitomých patnácti letech se nejraději vrací do hospody k lidem, kteří jsou jí milejší než vlastní rodina. Zajímají se o ni víc, než-li vlastní rodina. A ke všemu je tam chlast, všelék.

Nic, absolutně nic. Je to nijaký. Tupá touha smazat někomu tvář ze xichtu, kopat a mlátit, kousat a trhat, škrábat a ničit. Nenávist. A hlavně to hnusný prázdno, který se nedá nikterak potlačit. Nejhorší jsou ovšem ty myšlenky, křičí na sebe v hlavě, aby nemyslela, jenom to ne. Ale nefunguje to.
Užírá ji to, absolutně. Kdykoliv začne myslet, cítí hroznou tíhu na hrudi, přímo díru vyžranou kyselinou.

A tak kráčí dál, deštěm, dokud nedojde na místo určené, kam musí jít. Nemá možnost volby, nikdo jí nedá. A tak si sedí, mokré vlasy ze kterých odkapává, již převlečená do velkého rockového trička, v ruce drží poslední cigaretu, kterou vlastní a právě si ji zapaluje. Zapíjí ji braníkem v plechovce, který už je několikátým v pořadí.

Nejlepší je, že o sobě píše ve třetí osobě.
Haha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | E-mail | Web | 12. května 2013 v 17:50 | Reagovat

A jedné malé nepodtstané prdeli světa sedí jiná holka, cucá kofolu a cpe se rejžou a myslí na to, jak moc ráda by téhleté pomohla, protože to zase asi není uplně v cajku. Aspoň malinko pomoct, aby přestala cítit tu zatracenou chuť rozbít hubu všem, kteří té holce s pivem a žvárem ničí život :(

2 kuba havlíček kuba havlíček | 18. května 2013 v 9:39 | Reagovat

ty odporná kopírko většinu z těch tvejch hlášek používáme už od 4 třídý.

3 Blangela Blangela | Web | 19. srpna 2013 v 17:46 | Reagovat

[2]: Haters gonna hate.
V druhé díře sedí Blangela a říká si, že by jí taky ráda pomohla. Trochu ji děsí ta třetí osoba, která do toho zanáší nadhled a odtažitost. Odtažitost od vlastního života. Děsivé. A taky by ráda prolezla blog víc a koukla se snad do všech děr tohoto místa, jen aby vykoumala, kdo je za tím druhým drátem připojeným k dalšímu počítači. Kdo sedí na te židli a tak. A taky by ráda přidala tento blog na svém do oblíbených odkazů a tiše se ptá, jestli teda jako může (a ať jí prej napíše na ten její blog, huh).

4 Blangela Blangela | Web | 19. srpna 2013 v 17:48 | Reagovat

[3]: Spam: Miluju některý texty od Landy jako ty. Huh. Objev století~ Ale pokračujeme, pokračujeme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.