Totálně v hajzlu

26. prosince 2012 v 19:27 | Cassie D. Michaelis |  Skryta ve stínu
Hahahaá, opět jsem se složila jako domeček z karet. A prakticky totálně bezdůvodně, haha. A mám chuť hrozně nadávat, ale hrozně. Do prdele, kurva, ty vole, je to všechno absolutně na píču.

Řekla bych, že se všechno sype, ale to by byla lež. Protože už nemám nic, co by se mohlo rozsypat. Jsem bytost, která nezná hodnoty, živoucí troska.

Chci umřít.

A chci něco urychleně rozmlátit. Chci někoho zabít.

Věděli jste, že nenávist dokáže být tak silná a intenzivní? A přitom... flegmatická?

Jediné, co mám je skvělý přítel, kter... no a? Záleží mi na něm a na našem vztahu, neskutečně moc, ale přitom je mi to jedno, protože je to vlastně jenom fráze. Když zmizím, co udělá on? Najde si jinou slečnu, nějakou krásnou, inteligentní, vtipnou, starší... a na mě si nevzpomene, bude mu to šumák.
Je to fajn. Mám skvělé přátele a lidi, kterým na mně záleží a mně zase záleží na nich.
Ale lidi zapomínaj a brzo by jim to bylo jedno.

Jen mít tolik odvahy. A vzít konec do vlastních rukou. Bejt aspoň chvíli scénárista vlastního života.

Život je cesta z bodu A do bodu B. A mě už to nebaví. Nesmyslnost a stereotyp mě ničí, ubíjí a rujnují. Rujnuje mě všechno. Jsem cvok a narozdíl od jinejch bláznů si to přiznám a vím, že potřebuju psychiatra. Ale je mi to jedno. Nezáleží na tom. Chci jenom svůj klid.

Chci se zbavit toho vzteku, nenávisti, nechuti k životu a toho dna totálních sraček, ve kterých vlastně plavu.

Proč tady kurva sedím a brečím jako malý harant? Proč stav totální otupělosti, kdy jen koukám z podzávoje na hnusnou a nenáviděnou realitu střídají stavy maximální bolesti jako reakce na tenhle šedej svět.
A nikdy si toho nikdo nevšimne. Usmívám se, jednám jakožto optimistickej a veselej člověk, ale ve skutečnosti z devadesáti procent mám na tváři nasazenou masku, kterou zatím prokoukl jediný člověk, který to pouze okomentoval větou "jediný, čemu věřím jsou tvoje oči, a ty mi říkají, že ti ve skutečnosti není tak fajn, jak se sousatvně tváříš".

Haha, už zase jen tupě čumím. Prázdná. Vlastně necítím nic. Jen prázdnotu. Žádné naplnění, chuť k čemukoliv.

Nedovedu si představit, že zas budu muset do Prahy, do školy. Na intr. Kamkoliv. A víte co? Zakončím to novým rokem.
Krásnej start do novýho roku. V tichosti si doma u počítače něčím připiji.

Hehe, možná se ufetuju k smrti, když si můj otčím myslí, jaká jsem fetka. Problém je, že neznám nikoho, kdo fetuje. Koupila bych si něco pořádnýho a dala si zlatou ránu, to by byla kurva velká ironie.

Nedůstojné. Každopádně už chápu, že tak to má bejt. Klidný ukončení roku 2012, mé patnáctileté existence, klid a samota. A pak jen přípitek, při kterým budu myslet na to, aby se všichni okolo mě měli fajn a lépe, než když jsem tu byla.

Musím poděkovat pár bytostem a lidem, kteří jsou.. pro mě vlastně důležití. Klárka, moji "sourozenci" (Radosh , Dave, Jeff), Zaknur, Goblin, Mí, babička a Ondra. Děkuju za všechno, ačkoliv si to nikdy nejspíš nepřečtou. To je jedno, přišlo mi důležitý je zmínit, protože nevím, kdy mi rupne v bedně a ukončím to. Pokud k tomu naleznu sílu. V neposlední řadě taky děkuju blogovým přátelům - Moi a Kláše především.

Haha, napíšu si z nudy vlastní parte. Ne, vážně.

Bojím se ve vlastní selhání ze zbabělosti a strachu z bolesti, ačkoliv to, co chci udělat je vlastně z určitého pohledu zbabělost.

Ono by možná stačilo utéct někam pryč. Daleko. Do hlubokých lesů. Hm. Obejmout starou známou Smrt je reálnější.

Vlastně nevím jestli víc chci zabíjet nebo umírat.

Ne, vůbec nemám depresi.

Ono vlastně o nic nejde, prostě chci usnout a neprobudit se. Pohoda, klid. Jen navždycky spát a zbavit se myšlenek.
Prostě se... vytratit.

...smrt je nevykoupí, je to prokletí, který trvá staletí. Plamený voči ve tmě; vodrážej hvězdy vzdálený... touha po volnosti, za cenu prokletí, duše na prach spálený...

Víte já se vlastně bojím toho, že už jsem mrtvá. Jen chodící loutka.

C.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Noemi Noemi | Web | 26. prosince 2012 v 19:35 | Reagovat

Ani nevíš, jak Ti rozumím...

2 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 27. prosince 2012 v 10:04 | Reagovat

Tvoje depky, to byl vždycky extrém, co...řekla bych "přijeď, půjdem se napít, pokecáme, kdyžtak si pobrečíš, najdeme ti nějakej smysl života", ale nejsem si jistá, jestli bych ti dokázala správně pomoct. Na hovno je, že když ti řeknu "nedělej kraviny, máš celej život před sebou", zní to jako fráze, kterou použijou všichni, a můžu to myslet sebevíc upřímně. Holka, mrtě bych ti chtěla pomoct, protože to fakt nemáš jednoduchý, ale skrz internet se to tak blbě dělá...ale stejně ti pořád věřím, ještě jsem nepotkala někoho tak houževnatýho jako ty. Sem tam se člověk prostě potřebuje zhroutit, je to zdravý. Osobně se po tom vždycky cítím mnohem líp. A pak - na světě nejsou jenom lidi, kterým nebudeš chybět, je tu taky spousta těch, kterým chybět budeš, na to mysli.

3 Jeffree Jeffree | Web | 31. prosince 2012 v 16:12 | Reagovat

Řekl bych bude líp, ségra...ale u tebe člověk nikdy neví. ;) Ožer se, zhul nebo cokoli podobného a zapomeň na depku. Buď si jistá, že bys hooodně lidem chyběla. A na ostatní ser. :)

4 VelííQ VelííQ | Web | 6. ledna 2013 v 20:26 | Reagovat

No tak, Cassie... :(

5 Kláša, Flaška... Kláša, Flaška... | E-mail | 17. ledna 2013 v 20:02 | Reagovat

Oj, oj, už zase??? To mě mrzí... *přišla s křížkem snad ne po funuse, může za to debilní Blog* :( To mě mrzí... Jak já bych tě ráda viděla vedle sebe. Pokecat si, všechno to ze sebe dostat. Ta vzdálenost mě moc a moc irituje... Prosím tě, hlavně to nedělej... Máš tu hodně lidí, kterým na tobě záleží... Mě by to mooc štvalo, přijít o někoho takovýho... Bojuj, já věřím, že to ustojíš a bude třebas líp... Musíš doufat, věřit... Když se potřebuješ vykecat, napiš. Já vím, že je to se mnou moc náročný, někdy mě tam zastihnout, ale kdykoliv tam na mě narazíš, věř, že budu jen ráda, když napíšeš... Drž se, holka...

6 Blangela Blangela | Web | 19. srpna 2013 v 17:53 | Reagovat

*mental highfive* Uhm. Přesně tohle znám. Moc dobře. Donutila jsi mě uvažovat nad tím, jak je to možný, že jsem si ještě nikdy neměla chuť napsat parte. Asi bych neměla co říct. Uhm, měla. Nebo mým parte bude má vysněná (a nejspíš nikdy nesplněná a nedopsaná) kniha... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.