Chladná syrovost nezájmu

28. září 2012 v 20:47 | Cassie D. Michaelis |  Něco jako povídky
Procházím ulicí, štiplavý studený vzduch mě rozechvívá po celém těle. Zapaluju si cigaretu a dívám se do prázdně vyhlížejících temných výloh. Jsem tu sama. Natahuju kouř do plic a vydechuju, při tom si uvědomuju, že to všechno byla děsivá hra osudu. Ale to už je dávno. Je mi to jedno… a nebo ne?


Rozhlížím se po prázdné ulici a pokračuju v chůzi. Dopad steelsek na zmrzlé dlažební kostky se tiše rozléhá. Je mi zima a přemýšlím, kam půjdu. Ne, dnes nejspíš nikam, nemůžu.

Zvedám oči k obloze. Jako by se mi vysmívala ta tichá černota a lhostejně pobleskují hvězdy. Mrtvá strnulost. Mrtvá. Mám chuť křičet a řvát, mám chuť brečet a sténat, ale hlavně mám chuť někoho obejmout. Kohokoliv.

Nikdo asi ani neví, že tu jsem. Přátelům jsem nakecala, že mám kde bejt. Proč je zatěžovat mojí existencí v tenhle den.
Tiše se dívám na nebe a přemýšlím o tom, jestli tam někdo je a dívá se na mě. Je tohle trest za to všechno, co jsem udělala? Nebo se tím někdo jen baví. Ne, nikdo tam není, a pokud ano, tak je to hnusnej sadista, kterej nechá trpět obyčejný lidi. Jo, mám na rukou krev, ale kdyby existoval Bůh, neměl by nejdřív potrestat ty, kteří berou životy a ubližují nevinným záměrně? Otázky bez odpovědí. Nesmyslné otázky, ale proč na ně vůbec myslet, nikdy nebudu znát odpověď a vlastně je to totálně nepodstatná věc. Podstatnou věcí je akorát to, že… vlastně nic.

Život pro mě ztratil smysl v ten hrozný den, kdy se to stalo. Pamatuju si na to odpoledne jasně a přesně. Bohůmžel. Byl opak dnešní noci, bylo horko, slunečno a já byla šťastná.

Bylo mi tenkrát dvanáct, kráčela jsem si to z koupaliště domů. Šla jsem sama, protože ostatní tam ještě zůstávali, ale já musela jít domů na oběd. Nevadilo mi, přece jen jsem se tam plánovala ještě vrátit. Mířila jsem si prosluněným parkem domů, když se objevil on. Nelíbil se mi už od pohledu, byl to vysoký muž asi ve středních letech, ale vlasy už mu začínaly šednout. Na tváři měl neoholené strniště a jeho oči byly nepříjemně vodnaté. Byl to muž se sousedního města, párkrát jsem ho tam s rodiči viděla, když jsme byly na nákupech. Nikdy jsem se s ním nebavila, ale on šel naproti mně a zastavil se. Ptal se, jestli nevím, kolik je hodin. Já hloupá husa jsem začala po kapsách hledat mobil a než jsem ho našla, skončila jsem na zemi s tupou bolestí v obličeji. Ani jsem nestihla vykřiknout. Bránila jsem, kopala a škrábala, ale nebylo mi to platné. Tam uprostřed letního slunečního dne, v parku, kde je normálně hromada maminek s kočárky … tak přesně tam mě znásilnil. A nikde nikdo. Brečela jsem, vřískala, bránila jsem se, ale ke konci už my jen tiše tekly slzy a já držela. Byl surový a drsný, držel mě pod krkem a já se hrozně bála, že mě udusí, že prostě umřu. Opak byl pravdou, on prostě skončil… řekl mi, že jestli to někomu řeknu, tak mě zabije a zabije celou moji rodinu. A pak prostě odešel…

Po stehnech mi stékala rudá krev a já si připadala hrozně ponížená a špinavá. Štítila jsem se sama sebe. S brekem jsem zamířila domů. Do roztrhaných kalhotek jsem si utřela krev a vyhodila jsem je do koše. Měla jsem na sobě šaty, ale o to to bylo horší. Bála jsem se, kdo se na mě podívá, kdo se mi bude smát. A taky jsem se děsila toho, že ten chlap vyskočí z nějakého křoví a udělá mi to znovu… a pak mě rovnou zabije. Běžela jsem domů se sklopenou hlavou a slzami v očích, přišla jsem si jako v záři reflektorů a jako by se lidi na ulici bavili o mně. A smáli se. Nepamatuju se celou cestu domů, jen vím, že jsem pak seděla ubrečená doma v obýváku a volala babičce, že na oběd nepřijdu, protože se mi udělalo špatně. A špatně mi bylo. Naši nebyli doma a já strávila tři hodiny ve sprše, ale nepomáhalo to. Pořád jsem to ze sebe nemohla smýt. Uvažovala jsem o sebevraždě, ale neměla jsem dost odvahy. Hrozně se mi klepaly ruce a celá jsem se třásla. Když jsem vylezla ze sprchy, nenapadlo mě nic lepšího než jít k rodičům do baru a vzít si tam whiskey. Vzala jsem si ji k sobě do pokoje a skoro celou jsem ji vypila. Probudil mě až otec, který se ani na nic neptal a rovnou mě ztřískal do bezvědomí. Pak byla zase tma. Ujasňovala jsem si věci v hlavě a rozhodla jsem se, že to nikomu neřeknu. Stejně by mi nevěřili.

A v ten den započala moje noční můra. Jistě, mohla skončit, kdybych byla rozumná, ale já nebyla. Bylo mi dvanáct! Nevěděla jsem, co mám dělat.

Od té doby semnou rodiče přestali mluvit a mysleli si, že beru drogy - protože jsem hubla a hubla a hubla. Mrzelo mě to a kolikrát jsem se s nimi snažila mluvit, ale docílila jsem jen dalších ran a nadávek. Bylo mi tenkrát čerstvých třináct a máma mě neposlouchala, moje máma si myslela, že jsem feťačka, moje máma si myslela, že lžu a kradu. Kolikrát jsem se jí snažila vysvětlit, co se stalo, ale odmítla poslouchat…. A svěřit někomu jinému bych se nedokázala. A tak se ze mě stala chodící troska. S nikým jsem nemluvila, skoro jsem nejedla a uzavřela jsem se do sebe.

Kdyby tohle byl konec mého příběhu, možná by to bylo jen dobře, ale ne. Bylo mi necelých patnáct a opět jsem střetla svoji noční můru. Bylo to, když jsem byla s rodiči na nákupu. Neváhala jsem se a vytratila jsem se. Hrozně jsem se bála, ale všechno mi bylo doslovně jedno, nic to neznamenalo. Můj život už dle mého úsudku horší být nemohl. Pro rodiče jsem byla jen pára nad hrncem, finanční přítěž, obtížný hmyz.

Měla jsem sebou to, co jsem potřebovala, měla jsem to s sebou pořád. Všimla jsem si ho mezi lidmi a šla za ním, nenápadně jsem vytáhla z kapsy nůž a připravila si i zbytek. Během pár vteřin jsem měla připravený plán. Bleskově jsem mu ruku s nožem strčila pod košili a zasyčela mu do ucha, že jestli cekne tak ho zabiju. Nejdřív se smál a chtěl mě odstrčit, ale když mu chladná špička nože projela kůží tak jen vydal překvapený a bolestivý zvuk. Usmála jsem se. Zavedla jsem ho do jedné z postraních uliček, kam moc lidí nechodí. Samozřejmě, že se mě hned pokusil odstrčit, ale já už v druhé ruce měla další z mých mnoha nožíků a ohnala jsem se s ním. Rozpárala jsem mu kus tváře, on se jen zaraženě a zděšeně podíval na kus rtu, který spadl na zem. Všude byla krev a on jen vyšokovaně stál a vyčítavě se na mě "tys mě zabila…".
"Ne to až teď" vrazila jsem mu nůž do břicha. Projel tam tak snadno, jako když se krájí máslo.

Stálo při mně ono štěstí jako při něm; nikde nikdo. Čepel projela bez problémů a on pořád nezačal řvát, jen blbě čuměl a začal klopýtat uličkou zpátky, což jsem nemohla dopustit. Popadla jsem svůj řetěz z kalhot a přehodila mu ho přes hlavu. Spadl na zem a začal s sebou škubat, bylo mi na zvracení. Po chvíli sebou přestal mrskat. Všude byla krev, ale já si pořád myslela, že to ten hajzl jen hraje. Vytrhla jsem mu nůž z břicha a ještě několikrát jsem ho bodla. Až pak mi došlo, co jsem udělala. Potácivě jsem pár kroků odstoupila. Opřela jsem se o kamennou zeď a podívala se hrůzné dílo mé pomsty. Zvednul se mi žaludek a začala jsem zvracet. Padla jsem na kolena a zvracela, v té pozici jsem vydržela ještě dlouho po tom, co jsem vyzvrátila všechno dnešní jídlo. Přišlo mi to jako věky, ale mohlo to být jen pár minut.

Vstala jsem a velmi vrávoravým krokem jsem se vydala zpátky. Nedokázala jsem logicky uvažovat, na sobě jsem měla bílé tílko kapely Dead Kennedys, které teď už bylo rudé, zalité krví. Měla jsem i roztržené kalhoty a nechala jsem tam řetěz, ale já to nevnímala. Vlastně si moc nepamatuju, co bylo potom. Upadla jsem do takového apatického stádia. Vím, že mě vyslýchali policajti, vím, že jsem strávila mnoho hodit při konverzaci s psychiatrem. Vím, že jsem byla v nápravném zařízení. Tam jsem se taky naučila, co jsou vlastně ony drogy, ale taky jsem tam poznala přátele.

Vím, jak se na mě dívali lidi a dívají se doteď. Když mě vidí někdo z města, okamžitě míří kvapem pryč, dětem zakazují se ke mně přibližovat. Staří známí předstírají, že neexistuju. Ale na tom nezáleží, všechno ztratilo smysl ten den v parku na lavičce.

A teď se tu procházím noční prázdnou ulicí a míjím přesně tu uličku, kde se to stalo. Rodiče mě definitivně zapověděli, vlastně semnou od té doby nemluvili, nikdy mi neuvěřili to, co se mi kdysi stalo. Měli vlastní teorii, o tom, že jsem toho člověka zabila kvůli drogám a protože jsem psychopat. Ani rozbory krve jim nic nedokázaly vymluvit, byli tak hloupí a natvrdlí. Vlastně myslím, že byli rádi, když se mě zbavili. Nevím, jak jsou na tom teď. Občas se zastavím před naším bývalým domem. Naši mají dítě, nikdy jsem je neviděla z blízka, ale z doslechu vím, že mám bratra.

Na zem začínají dopadat chladné vločky a tvoří na zemi poprašek. Hodiny odbíjí dvanáctou a kdesi v dálce slyším havrana krákat. Přitahuju si kabát blíž k tělu a zašlapávám do země vajgl od cigára. Vytahuju krabičku a zapaluju si další. Třesou se mi ruce, musím si koupit rukavice. Živím se brigádami, snažím se, co to jen jde. Přemýšlím, že si udělám školu, ale stejně nemám šanci, s tím, co mám napsané v papírech.

Přidám do kroku a jdu kolem kostela. Slyším zpěv. Ušklíbám se a přemýšlím nad tou bandou pokrytců, které nic nezajímá. Kolik z nich by nechalo vlastní děti skončit tak, jako moji rodiče. Kolika z nich jsou u prdele osudy kohokoliv jiného než jejich? Všichni mají plné huby moralistických keců o dětech v Africe, ale ve skutečnosti je jim to jedno. Hlavně, že vlastní obří domácí kino a nejnovější telefony. Nezajímá je, že na ulici jsou lidi, který sem dovál osud aniž by to byli nějací špinaví kriminálníci. Jo, poznala jsem tu lidi, kteří v životě neudělali nic špatného a jsou tu, protože je zničil tenhle stát. Život je hořkej a všichni si hrajou na citlivý a srdečný dobrodince, ale pravda je někde jinde. Denně ochutnávám syrovou chuť flegmatismu ostatních jedinců a tak to je, bylo a bude. Sem tam se možná najde nějaká výjimka, ale kolik z tisíce takových je? Myslím, že by se dali spočítat na jedný ruce.

Všímám si, že jsem došla přesně do toho parku, kde to všechno začalo. I když vlastně ne… ignorace ze strany mých rodičů tu byla vždy, jen se pak začala projevovat častěji.

Sedám si přesně na tu lavičku, ale je mi to totálně šumák. Vytahuju z tašky dárky ode mě pro mě. Dneska je Štědrej den, den, kdy bych měla bejt spolu se svojí rodinou. A já si tu sedím na lavičce, ledový noční vzduch se mi zařezává do kůže jako tisícovky jehliček. Usmívám se pro sebe. Myslím na mého bratra, pevně doufám, že dopadne lépe než já. Nepochybuju, že naši už zničili veškeré důkazy o mé existenci a možná je to tak dobře. Určitě je to tak dobře.

"Veselé Vánoce, bráško…" šeptám do vzduchu a uvědomuju si, jak osaměle to zní. Chtěla bych ho vidět vyrůstat, jak se směje, jak mluví, čím bude - až dospěje. Ale mým zaviněním a taky vinnou osudu a nemalým přičiněním mých rodičů mi to bude odepřeno.

Zubama trhám roh krabicáku a plně se napiju. Je to hrozně hnusný, ale teď je chuť vedlejší prioritou. Zapaluju si další cigáro a přemejšlím o životě, kam jsem to mohla dotáhnout, kde bych teď mohla být… co by kdyby. Pomalu ubývá čůča a já si urovnávám v hlavě správnost rozhodnutí. Mám to připravené. Bude to legrační, ironické. Budu jedna z mnoha nalezených po zimní noci. Možná es o mě zmíní někde v novinách, kde píšou o nalezených mrtvých feťácích. Ale nikdo to nečte. Nikoho to nezajímá. Pomalinku začíná vánice a sněhu přibývá. Málokdy byly bílé Vánoce, teď ano. Opět se usmívám.

Připravuju si stříkačku, zapalovačem rozehřívám fet na lžičce, nabírám. Kupodivu to šlo snadno i přes vítr. Uvažuju o tom, že takováhle dávka by snad mohla zabít slona. Nikdy jsem si nic nepíchla, sem tam jsem šňupala, ale kolikrát jsem viděla, jak se to dělá.

Sundávám si kabát a pokládám ho na lavičku. Dělá se mi blbě z jehel, odvracím zrak a zhluboka dýchám. Vybírám si žílu, ale nejdřív si vychutnám svoje poslední žváro v životě. Asi bych měla brečet, ale já jen prázdně čumím na poprašek sněhu, který se utvořil na chodníčku a již zakryl moje stopy. Nikdo si mě nebude pamatovat. Možná to bude tím, že jsem již mrtvá řadu let. Mý tělo je jen prázdná schránka jistého pozůstatku vědomí.

"Veselý Vánoce, Annie…" přeju sama sobě a zhluboka se nadechuju.

Jdu na to, nedaří se mi trefit žílu, jsem přiopilá po vínu. Z hrdla mi uniká chraplavý smích. Povede se mi trefit se asi na pomilionté. Mačkám píst injekce a obsah si vpíchnu do žíly.

Padám do černoty a je mi to jedno a vám taky. Všichni mi teď můžete políbit prdel.
S touhle myšlenkou naposled zavírám oči a odebírám se ke svýmu vysněnýmu klidu. Sbohem, ignoranti, vím, že vám nebudu chybět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lil Lil | 28. září 2012 v 21:12 | Reagovat

Žeru tvoje povídky.. jsou vždycky ze života, ale smutné.. A stejně úžasné.. :)

2 Lily* Lily* | Web | 28. září 2012 v 21:57 | Reagovat

Jako kdyby jsi tam byla, zažila to.. Čtu a vidím to tvýma očima.. Amazing. *-*

3 No.929 599 No.929 599 | Web | 28. září 2012 v 22:06 | Reagovat

Dočetl jsem to až do konce, je to super!

4 Sushi Sushi | 28. září 2012 v 22:47 | Reagovat

Jak může život shnít kvůli jedné události... je to děsivé, když se s posledními řádky sžijete s postavou tak, že víte, jaké je poslední možné východisko...že nic jiného nezbývá. Zajímavý článek, stejně tak úvaha.

5 VelííQ VelííQ | Web | 29. září 2012 v 11:56 | Reagovat

No jenom, jak tam píšeš kolik jí bylo, tak jednou tam máš třináct, pak dvanáct a pak zase třináct, to je schválně?
Ale jinak hodně zajímavá povídka...

6 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 29. září 2012 v 12:00 | Reagovat

To je úžasný...zvlášť ten poslední odstaveček je naprosto dokonalej, taková optimistická hysterie nebo naopak...fakt úžasný.

7 Samara Samara | Web | 29. září 2012 v 14:15 | Reagovat

Skvěle popsaný! Naprosto věrohodně. Moc se mi to líbí :-)

8 Kláša, Flaška... Kláša, Flaška... | E-mail | 29. září 2012 v 18:37 | Reagovat

Je to skvělý, miluju tvůj sloh...:)

9 Salindar Salindar | 29. září 2012 v 22:52 | Reagovat

No tak tohle je dokonale napsane ale nepral bych nikomu to prozit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.