Sladkých patnáct

8. července 2012 v 12:34 | Cassie Darion Michaelis |  Můj svět
Jo, nadpis vypovídá o faktu, že dneska mám patnáctý narozeniny. Ha, možná jsem podle společnosti, vás a kdovíkohočeho malá hloupá holka, která by se měla zajímat o to jakej použije odstín rtěnky a nebo o to, kde maj momentálně nějakej výprodej či něco takovýho. A já se směju. Blablabla.

Jsou to jen sračky, kecy. Víte občas si připadám vůči spoustě lidí prastará. Kurevsky prastará po tom všem, čím jsem si prošla. Ne, tohle kurva není žádnej pocit nadřazenosti, tohle je pocit toho, že znám absolutní dno. Ne, dobrá, nikdy není absolutní, dole na dně je bažina, která může požírat a táhnout všechno ještě hloub, ale to je už něco trošku jinačího.

Tenhle článek fakt nejspíš nebude krásnou dokumentací toho jak jsem s maj laf family prožila úžasnou oslavu a dostala žůžo dárečky (možná protože se nic takového vlastně nestalo). Tenhle článek bude vlastně ukázkou toho, co se dá za pitomejch patnáct let života zažít a zkurvit. A opět - dodávám, že je hromada lidí, co toho prožila víc a zajímavějšího a hroznějšího a kdesi cosi. Ale to je už je prostě něco jinýho. Řekněme, že následující řádky jsou prostě... něco jako moje zpověď spíše z těch špatnejch věcí...

Ano, ano. Ale rozhlédnu se po harantech v mým věku... kolik z nich si prošlo alespoň něčím podobným co já? Kolem mě jich pár je, ale pořád jich je málo, hodně málo. Kolik z nich si prožilo tolik pouličních rvaček, ze kterých málem nevyvázli živí? Kolik z nich si prošlo depresemi a málem zavřením na psychiatrii? Kolik z nich chlastá (no, těch je docela dost...heh)? Kolik z nich zkoušelo drogy? A kdo z nich viděl smrt na vlastní oči...

Pokud jde o ty rvačky... kolikrát mě ve rvačce zmlátili, že jsem málem skončila na JIPce, ale já tam nikdy nešla. Radši jsem jim to pozdějš vrátila. I když... nevracím se k tomu ráda, ale tenkrát jsem se setkala se smrtí poprvé (pak to byly mé vlastní pokusy o sebevraždu, viděla jsem i dost mrtvých... autonehoda... zemřelo mi pár lidí v rodině, prostě... smrt je stará známa - jenou k sobě přijdem, obejmem se a půjdem vdál, cheche) a z vlastních rukou. Jednu zimu jsem chodila ven hodně se skinheady a nosila ty hadry a tak... a to se nelíbilo jednomu cikánovi, kterej si na mě jednou podvečer počkal. Pamatuju si, že byla hrozná zima, mrzlo, ale sníh nebyl. A už byla tma... bylo asi pět večer, ale vím, že byla tma. Bylo mi asi třináct? Nejspíš... Tomu klukovi mohlo bejt tak sedmnáct, osmnáct... Byl o hodně vyšší než já a tenkrát jsem se opravdu bála. Řekl mi, že jsem malá píča a že potřebuju výchovnou lekci... dostala jsem hodně, ale pak se mi povedlo podtrhnout mu nohy a spadnul. Využila jsem toho a hlavou mu křápla o obrubník. Znělo to jako když se rozbije vajíčko, takové... prostě to byla vteřina dlouhá jak tisíc let. Rozbila jsem mu hlavu, ale festovně. Začal se drápat do sedu, i když mu to nešlo. A pak už asi viděl jen moji tvrdou podrážku na svým xichtě. Ležel tam, sípal, byl v bezvědomí a já utekla. Nechala jsem ho tam na mrazu, s brekem jsem šla domů, ale nikdy bych to neřekla. Nevím, kdo ho našel, ale byl by tam zemřel, tím jsem si prostě jistá... a tenkrát mě smrt ovanula poprvé. A na jednu stranu řeknu, že je to krásnej pocit - mít moc a možnost rozhodovat o životě někoho jinýho. Ale ty výčitky... Ale po pár měsících jsem ho potkala... jeho nos, proboha, asi jsem ho kopla do xichtu moc silně, zmrda jednoho, ale má památku. Ovšem... doufám, že už ho nikdy nepotkám, co kdyby si chtěl vyřizovat účty...

Taky jsem úžasně ukázkovým příkladem toho, jak se člověk během velmi krátké doby může dostat do depresí. Do depresí, které mají psychotické příznaky (hlasy) či jak se tomu nadává... a taky do depresí, které mě vedli k pár pokusům o sebevraždu. Ne nějaké demonstrativní pokusy, prostě jsem to chtěla udělat, ne na sebe upozorňovat. Chtěla jsem to skončit, protože to nemá smysl... ale vysvětlovat to by bylo na hodně dlouho. Každopádně teď se docela bavím tím, co jsem produkovala za sračky na minulej blog. To jak mě lidi kvůli tomu všemu zavrhli, to jak se na mě všichni v komentářích mračili a vlastně mě i skrytě uráželi, hehe... docela vtipný. Ačkoliv si pořád stojím za tím, že to smysl prostě nemá, tak mě rozsekává to, jak lidi odsuzují aniž by chápali. To jak mě v té době obviňovala i vlastní rodina z toho, že jsem feťačka... chtěli mě zavřít na psychiatrii. Ne, nikoho nezajímalo, co mě k tomu všemu vede, všichni si akorát řekli, že jsem cvok. Tečka.

A pokud jde o drogy... O trávě ví nejspíš všichni, kdo někdy zavítali na některý z mých blogů, ovšem o tom, že jsem se sjížděla i pomocí jinejch prostředků - to ví málokdo... pokud vím, nepsala jsem o tom moc, možná jsem jen něco zmínila, ale... Po tom, co jsem tak nějak sekla z hulením přešla jsem na věci dostupné v každé lékárně... Prášky. Hodně prášků. Hromada prášků. Ibalgin, paralen, kynedril, nějaký antibiotika a hromada dalších sraček jejichž názvy už mi radši nic neříkaj... Z denní dávky tři, čtyři gramy weed jsem přešla na směsku prášků. A bylo kurevsky těžký s tím přestat... na to naši nikdy nepřišli, i když mě obviňovali z amfetaminu, metamfetaminu, cracku a ještě z dalších věcí... Opět jsem si ze závislosti musela pomoct sama, jen pevnou vůli, ze dne na den. Ale bylo to kurva hrozný. Pamatuju na první den absťáku, myslela jsem, že umřu. Krutý schízy, křeč, třas. Cpala jsem do toho zkrátka moc - a taky moje tělo začalo vypovídat. Ve svejch patnácti mám zhuntovaný plíce možná i játra a ledviny, nu a hromadu dalších orgánů mám na dobré cestě ke zničení... z pití, z prášků, z trávy. Ale jsem na sebe hrdá, vyhrabala jsem se z obojího. I když přiznávám, že sem tam si taky dám - ale pouze se zhulím, prášky už ne. Ačkoliv - nikdy neříkej nikdy... Jsem hrozná, po tom všem, čím jsem si prošla pořád říkám, že chci vyzkoušet všechno. Jen jednou, ale chci to vyzkoušet. Ne, do opravdu tvrdejch drog se snad nikdy nepustím, ale třeba papírek, houbičky, crack nebo tak... to bych zkusila. Ale... z vlastní zkušenosti stejně vím, že stačej i pitomý prášky, který máte doma a dokáže vás to zruinovat. Nedáte si svoji denní dávku toho, co vás nakopne a jste mrtví a bez energie, bez nadšení... a to pouze v tom lepším případě.
Pamatuju si, že když jsem začínala... kámoš se mě ptal, co to dělám za pitomost. A já mu řekla, že nic, že to byl jen úlet... ještě pár měsíců jsem se tak dostávala mimo, ačkoliv si toho nikdo nevšiml. Věčně jsem byla mimo, ale ani mi blízcí (wtf, co to je kurva za hnusný slovo?) si nevšimli. Ale na jednu stranu chápu, stejně vypatlaná a mimo jsem byla prakticky z ganji (ale ne, tráva není špatná, mám ji ráda, ale nic se nesmí přehánět), takže tam nejspíš ten rozdíl asi vidět nebyl... nějak ke konci května jsem s tím snad úplně definitivně skončila, a od konce června si zas občas zahulím, ale proč ne...

Jako zrovna teď musím zaklepat na něco, neboť maj lajf je prakticky jako u normální patnáctileté slečny (jo, jsem slušná mladá dáma). Skoro. Sem tam nějaká deprese. Chlast, tráva, cigárka - to je normálka. Mám přítele - asi tak - hm, hm... půl roku. Krutý :D Otčím už mě psychicky neterorizuje až v takové míře - jen částečně... Deprese se objeví jednou za nějakej čas. Občas jsou i nějaký prachy. Chodím si posedět s přáteli na pivo. Šermuju a připravuju se na budoucí LARPy. Učím se hrát na elektrickou kytaru (ale jsem absolutní antitalent a nejspíš se to v životě nenaučím), čímž nejspíš vytáčím sousedy, protože fotr dovalil zesilovač. Jsem přijata na nějakou pitomou střední, kam se vlastně bojím jít - teda spíš toho města, protože Prágl je veeelký město a já tam prakticky nikoho neznám, tudíž tam budu plavat jako ryba v tekutým asfaltu. Furt lítám někde venku s dobrýma lidma a bytostma. Prostě vlastně pohoda... dobrá, uvnitř to není tak růžový jak to vypadá zvenčí, ale pořád to je lepší než předtím. Už zase tak často neupadám do těch stavů, kdy funguju na automat, neposlouchám, nevnímám, jen dělám to, co se očekává. Sama v bublině, kde nikdo není, odvrženej opuštěnej prašivej čokl. Já.

Pokud jde o moji "oslavu" (už v životě žádnou nedovolím), tak nejspíš asi ani není o čem mluvit. Včerejší den jsem strávila tím, že již od té doby, co jsem vyšla z domu jsem byla krásně vysoko. Nejdřív jsme se zhulily s Fran (ten pes to tam nejvíc zabíjel... a teleportační stromy taky), pak ještě s Fran a s Goblinem (Já: Jednou jsem byla tak strašně zhulená, že jsem si vsugerovala, že jsou vyjmenovanný slova po k a je jedno z nich je kytka..." Fran: *výtlem* Goblin: "Ale počkej, ve slově kytka se normálně píše měkký i, ne?" - a tyhle kecy... pravopisem to fakt zabíjel), pak ještě se Zakem a Goblinem. Krása. Pak se šlo nahoru, blabla, kde jsme se zmastili skupinově (ačkoliv tam nebyli všichni huliči, i když nás byla převaha..), něco se tam pilo. Pak přišel brácha. Bylo to tam vcelku mrtvý. Opejkali jsme, kecali jsme a tak. Pak jsme ještě jednou inhalovali kouř z Mary Jane. Myslím, že se tam nic zajímavého nestalo. Chytla jsem menší depku a šla se projít s bráchou po lese, naše typická noční procházka, stejná jako o prvním vlkodlačím úplňku. A dokonce prakticky i na to samé místo. Trochu jsme kecali a pak jsme se vrátili. Celkově pár lidí sem tam chodilo do lesa. Zak vytuhnul a schytal dávku kečupu na xicht (ono... schytala celá klubovna kečup, ale tak - pššt). Já si krutě narazila ruku, když jsem spadla ze střechy, při pokusu na ni vylézt. Ale pak se mi to povedlo. Pak jsme kecali ve vnitř, z asi jedenácti lidí tam zůstali pouze čtyři včetně mě. Zak, Jiřan a můj mladej. Nejdřív se kecalo, pouštěla se hudba, já si brnakala na kytaru a pak prostě pohoda, udělali jsme letiště na zemi a váleli se tam. Nejdřív jsem se nakýblovala k Jiřanovi pod spacák, ale to se fakt nedalo, furt se vrtěl a nebo mi funěl do ucha. Tak jsem to pak vzdala, vzala si mikinu (logický, ačkoliv mi bylo chladno na nohy) a usnula bez toho. Zak šel dom se umejt, páč byl od kečupu. Já nějak usnula - tak myslím kolem páté, nejsem si jistá v kolik přesně jsem se koukala naposled na mobil, pak to mám vcelku rozmazaný s tím, že můj milý vstával a přenechal mi spacák. Pak akorát vím, že ty dvě trubky (když se vrátil Zak) tam zewlili u stolu a nějak se pak vstávalo. Tu část si nepamatuju, páč jsem byla fakt hodně rozespalá. Ráno se musel uklízet kečup, uá, hádejte, kdo ho uklízel. No jo, já. Jako dobrý, byla to taková... zvláštní akce. To mi připomíná, že jsem celá od bahna a od hlíny a kdo ví ještě od čeho (kečup byl fakt všude), takže jakmile dopíšu tuhle slátaninu, tak se půjdu utopit do vany.

Pokud jde o dárky, tak nic zvláštního jsem nedostala, ani jsem s tím nepočítala. Nějaký spotřební zboží... Cigára (už nejsou), tabák (ještě troška je), chlast (hmmm.. ten už taky překvapivě není... namátkově si vzpomínám na šampáňo, víno, zelenou a fernet) a trávu (ta už taky není... ale nějakou mám, takže odpoledne se půjde na le jointa).
Jo, a vlastně - nesmím zapomenout, můj milovaný kvůli mě porušil přikázání a v hospodě počoroval popelník, takže mám popelník Staropramen (JO!!! Už nemusím klepat vajgly do kelímků od jogurtů) a ještě placku Ozzyho.
Pak se dá možná počítat jako dárek zesilovač od fotříka, ačkoliv nemám kytaru - pouze půjčenou (opět... nečekaně od koho?).
Ale dárky... to jsou nepodstatný věci, to mě fakt nezajímá, jo, jsem za ně ráda. Ale jsem radši, když prostě vím, že ti lidi/bytosti si na mě rádi vzpomenou a nejsem jim ukradená.. a nechci důkaz v podobě něčeho hmotnýho, ačkoliv chápu, že ten chlast byl symbolickej neb se prostě všechen vykalil. Zní to jako pseudodojemnej fisíz.

Dívám se tu na svoje naprosto rozmlácený nohy a částečně i ruce. Samej škrábanec (leckdy rejhy až do masa), samá modřina, samej strup. Zašpiněná jako prase... A vzpomínám na dětství. Optimistická blonďatá holčička milující svět. A kam jsem to kurva dopracovala během asi tak... řekněme šesti let. Umění.

Prostě píšu hrozný pičoviny, takže... Cassie - všechno nejlepší... ačkoliv to je stejně zbytečné a jak se znám brzy se budu zase propadat do nějakejch sraček, i když nevím, co to bude tentokrát... no, držím si palce.

Už bych měla umřít, "sladkejch" patnáct je hnusnej věk... Všechno je hnusnej věk. Zas na mě padá nějaká deprese, takže si dám cígo s mým novým epickým popelníčkem, půjdu hodit sprchu a nejspíš půjdem teda ven dohulit ten zbytek. Takže se mějte.. zas jsem jednou napsala něco dlouhýho, ale až moc upřímnýho, no jo.

Cass

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 8. července 2012 v 17:02 | Reagovat

Jo, tohle je na román...tak všechno hnejlepší a drž se!!! Měly jsme tu s holkama o tebe strach, když šlo do tuhýho.

2 Franzie Franzie | Web | 10. července 2012 v 15:39 | Reagovat

Ježiš, zajímá mě, jak bude vypadat můj článek o mejch šestnáctinách... Jinak k tomu tvýmu - páni, takhle všechno sepsaný to je opravdu... šílený. Přála bych ti, aby už bylo líp, aby to bylo tak, že sis to nejhorší vyžrala teď a do budoucna už to bude pohodovější, ale kdo ví, do jakejch končin nás vítr zavane, že. Nicméně ode mě ještě jednou všechno nejlepší, i když už je desátýho.

3 Gabriel Dantes Decay Gabriel Dantes Decay | Web | 11. července 2012 v 9:48 | Reagovat

Přesně. Tohle je přesně to, proč se s lidma hádám. Oni poučujou a cosi kdesi a přitom neví nic. Řeknou, že když ssežereš nějaký prášky, nemůžeš se sjet a přitom ti blbci ani neví, jak takovej prášek vypadá.
Konečně někdo se stejným názorem na DAVY, co jdou jedním směrem a v jedný řadě a dělají stejný věci, aby NÁHODOU nebyli jinní..
15 ještě jde, počkej až ti bude 19 a uděláš průser - pak teprva budeš proklínat :D
VŠECHNO NEJLEPŠÍ

4 VelííQ VelííQ | Web | 16. července 2012 v 12:53 | Reagovat

Opožděně všechno nejlepší
Já doufám, že tě už nic zlýho nepotká, ale.. kdo ví co se stane?

5 VelííQ VelííQ | Web | 18. července 2012 v 11:17 | Reagovat

[4]: Já bych měla jednou sklapnout. Myslela jsem to tak, že třeba bude vážně konec světa, nebo něco takovýho.

6 Sin Ister Sin Ister | 28. září 2012 v 21:24 | Reagovat

Líbíš se mi. Připomínáš mi mě před pár lety. Ale jsi ještě mladší než jsem byl já. Doufám, že tě potká v životě štěstí.

7 Pedofil Pedofil | 29. září 2012 v 13:06 | Reagovat

Zajimave :D Ale jestli ti muzu oprvdu poradit, tak papirek a lysohlavky nezkousej. O nic neprichazis. A kdyz uz teda, tak mej okolo sebe nekoho, na koho se budes moct spolehnout a kdo se o tebe postara. Lysohlavky bylo zlo a papirek tisickrt vetsi...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.