Opona se zatáhla, světla zhasla. Končíme.

1. července 2012 v 23:01 | Cassie Darion Michaelis |  Můj svět
Už v pátek jsem chtěla napsat nějakej článek jako ohlídnutí se do minulosti. Nějak jsem se k tomu nedokopala. Ani teď se mi do toho dvakrát nechce, ale nejspíš bych to měla udělat, trošku si to přebrat v hlavě a utřídit. Jo, jo.

V pátek se za mnou naposledy zaklaply těžké dřevěné dveře našeho veleváženého ústavu, kterému sem tam nějakej exot řekne "gymnázium". Ne, letos nekončím čtvrtej ročník, letos jsem ukončila kvartu a mířím na jinou střední. Pecka, což? Prostě mířím tam, kde mě kurva nebude štvát hromada nesmyslností v chemii, matice a fyzice. Úplně se tomu nevyhnu, ale myslím si, že oproti mému bývalému ústavu to bude ba-la-da. Každopádně tohle bylo takový lehárko (hlavně s naší třídní), že mám pocit, který mi říká něco v tom smyslu "to jinde mít nebudeš". Ale tak co, když to bude moc opruz, tak na to budu jebat a zhulím se, nic jednoduššího není. Ne, dělám si prdel. Prostě doufám, že to bude pohoda.

Eww, nejdřív bych chtěla poznamenat, že mě totálně sere, že jsem odešla na zkurvenej "gympl". Víte, byla jsem na akademii mé bývalé třídy, která mě usvědčila v tom, že jsem udělala opravdovou chybu. Člověk se dívá na ty lidi na podium, velmi známé tváře, jak se držej kolem ramen, noblesní hadry a ve tvářích slzy. Loučej se a je jim to líto. Ukázali dost ze svého třídního soukromí a já si uvědomovala, že to, co oni nacpali do jednoho videa jsem já nezažila za pitomý čtyři roky. Kurva.

Vlezla jsem na tu školu vlastně z nátlaku mejch velectěnejch rodičů.

Přemejšlím o tom, jestli mi to vlastně něco dalo. Pochybuju o tom. Vlastně jo, naučila jsem se podvádět a falšovat všema možnejma způsobama. Ať už šlo o písemky nebo o fejkování omluvenek. Naučila jsem se jak se chovat naprosto normálně, i když jsem byla zhulená nebo sjetá po prášcích. Naučila jsem se sklopit hlavu, držet řadu a zůstat v zadu. Svý názory nikomu neprezentovat, protože ty učitelé i spolužáci na mě čuměli jakožto "watafak?". A co kurva, ne, nestydím se za to, co si myslím a říkám, jen už to prostě necpu do úvah a debat, protože poslouchat pak hodinový kázání o tom, že život je vlastně krásnej a moje kecy o tom, že to je kupa hnoje jsou puberťácký pozérský výmysly, kterejma na sebe chci upoutat pozornost - to mě fakt nebaví. Nebaví mě pořád obhajovat svoje postoje. Zažila jsem si svý, a vím svý. Ale díky týhle škole mi došlo, že to vlastně nikoho nezajímá pokud se to neshoduje s běžně platnejma normama myšlení. Děkuju ti ústave za to, že úžasně umím podpisy dvou učitelek, mý matky, babičky a fotra. Děkuju. Děkuju, že vím o spoustě míst na taháky a způsobech, kterejma je podat. Děkuju, děkuju, děkuju. Ale nic jinýho jsi mi ty zkurvená školo nedala. Ačkoliv vlastně řekněme, že dva - tři lidi, ale o tom až později.

Pokud jde o mě - nepocítila jsem žádnej smutek či nával emocí, když se rozdával ten cár papejru (vysvědčení? jen tak na okraj - nedopadlo zas tak zle, byly tam tři čtyřky, z matiky fyziky a chemie, ale jinak to bylo fajn až na trojec z ájiny... občas bych se mohla víc snažit, ale on není nějak ten důvod, kterej by mě k tomu dokopal), když se lidi nějak loučili, ani když se zamnou naposledy zavřeli dveře naší bezva třídy. Neztěžklo mi srdce ani když jsem seděla s Fran a Schízou na lavičce a pálila weed. Ani po tom, co jsme šli kalit na klubovnu. Ani včera. Ani dnes. A nejspíš už nikdy. Jasný, nevím, jaký to bude na střední, nevím.. třeba se mi po těch imbecilech a debilních učitelích ještě bude stejskat, třeba jo. Vím, že po dvou spolužácích a asi i mý třídní se mi bude stejskat. S ní to bylo prostě to lehárko, no.

Ale jmenovitě se mi bude stejskat po mým spolusedícím Jirmanovičovi. Marie Sval Jirmanovič. A pro ostatní prostě Hans. Tenhle ten člověk se po mém boku v lavici proměnil z tichého posměšky stíhaného třídu ignorujícího ajťáka na vysmátého ukecaného a mírně do kolektivu se zapojujícího ajťáka. Společně jsme se vytáhli z hromady šlamastik v podobě písemek z předmětů, které nám nešli, v podobě napovídání při zkoušení, v podobě vytváření a prezentování projektů, v podobě přežívání v ústavu. Vím, že tenhle týpek si to asi nikdy nepřečte, ale patří mu jeden velkej dík za pomoc v přežití toho mučení. Za pomoc při prolezení z matiky a fyziky. Dík, vole.

Druhá osoba, která byla... jak jsem to tehdy řekla? Mým sluncem (nemyslím tím, že by byla žhavá koule plynů), který mi v tom ústavu prozařovalo den. Osoba, se kterou se doufám ještě budu vídat, protože na ni budu nejspíš vzpomínat nejvíc. Na naše rozhovory v noci, kdy jsme se bavily o naprosto hlubokomyslnejch tématech ("o čem se tu bavíte?" "noo, o vesmíru, smyslu života a tak..." "dejchněte na mě!" nebo "já teda vůbec nejsem egoista, ale myslím si, že myšlenky ostatních by se daly přirovnat k té hnusné polské čokoládě, a ty naše třeba k milce"...), na noc hororů, na naše zewlení na nádraží a všechno možný. Jo, a ještě musím vzpomínat na to, že mi pomohla prolézt angličtinou se trojkou na vysvědčení, jo. Díky, hrozně moc. Brzo se uvidíme - počkat, vlastně už zejtra. Ale stejně, děkuju ti Fran, doufám, že budem přátelé (pokud se ti to označení příčí, tak mě třeba zmlať, hehe) ještě dlouho.

Asi bych měla nostalgicky přihodit ňáký dobrý vzpomínky, k tomu všemu. Abych nevypadala jako sabotér, kterej hledá jen to černý (však černá je hezká barva). Jo, akorát mě nic nenapadá. Hej, a nebo jo. Třeba na školním výletě, kdy jsme byli v nějakejch skalách nebo kde, byl skvělej moment. Bylo to fajn. Opejkání. To asi nepobere nikdo, kdo tam nebyl. Ale to byla fakt lahoda. Výborný jídlo (mhmhmhmhm, mám hlad), pohodička (s Fran a Hansem) a ještě docela haluz zážitky (no, kdo opejkal slaninu na klacku a zadělával to sichrhajskou, no??). To bylo fakt fajn. Nebo náš zewl na posledním školním výletě a pak taky ty noční hovory. To bylo fakt fajn. Jo, ale nepřijde vám to kurevsky málo na čtyři roky? Jo, je to málo... ale i tak, aspoň něco. Prostě fakt děkuju těm dvoum lidem.

Pokud jde o zbytek třídy, nemyslím si, že je třeba cokoliv psát. Jsou to lidi, který už si pomalu nevybavuju po těch dvou dnech, co jsem je neviděla. Tváře, které se mění v cizí a ztrácí se v davu, nic, co by stálo za zapamatování.
Naše ex třída byla prostě jen rozskupinkovaná. Na některý skupinky si třebas i vzpomenu, jo, třeba kluci byli v pohodě, nebo jedna bárbína, o který by si člověk řekl, že je úplná píča, ale ve skutečnosti má mozek a produkuje docela inteligentní myšlenky, nebo jedna mrtě pohodová holka... ale pořád to nejsou lidi, na který bych nějak se slzama v očích upírala své myšlenky.

Na jednu stranu jsem na tu školu byla zvyklá. Takže tam přece jen možná bude dobře zamaskovaná troška nostalgie, ale pořád se neprojevila, tak kdo ví.

Víte... já prostě řekla čus, odešla a jdu dál.

Cassie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 thea thea | Web | 1. července 2012 v 23:15 | Reagovat

"Děkuju ti ústave za to, že úžasně umím podpisy dvou učitelek, mý matky, babičky a fota. Děkuju. Děkuju, že vím o spoustě míst na taháky a způsobech, kterejma je podat. Děkuju, děkuju, děkuju."

Tahle část... co k tomu říct. Asi jenom, že je to až brutálně upřímný a přesný.

2 Gabriel Dantes Decay Gabriel Dantes Decay | Web | 2. července 2012 v 9:03 | Reagovat

Jj. Tak tohle znám. Šel jsem na zasranej učňák jen proto, že nikde místo a za to vděčím svý matce, která pro mně chtěla "jen to nejlepší"...
Ať se ti na nový škole daří..

3 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 2. července 2012 v 10:01 | Reagovat

Tak to já mám přesně naopak, základka mor a gympl boží. Budu brečet už u maturity :-(

4 Franzie Laforet Franzie Laforet | Web | 2. července 2012 v 11:46 | Reagovat

Co napsat... Po miliontý bych se opakovala, takže to zkrátím a napíšu jen že se určitě nebudu bránit tomu aby naše přátelství pokračovalo.
Jinak ty noční hovory, opejkání a tak, to jsou zážitky, za který jsem fakt ráda. Ono jich možná bylo víc za ty čtyři roky, jen si je nepamatujem, protože se ztratily v tom ostatním. Mě se vybavuje ještě třeba to všemožný filozofování na Hamrech když jsme se ulejvaly z těláku, to bylo hádám nedlouho potom co jsem (naprostou náhodou, jestli pamatuješ) narazila na tvůj blog, tuším ještě myffstories.
Taky mi zrovna dvakrát srdce nerval fakt že odcházím, ani žádný loučení neprobíhalo, vždyť jsme odtamtud vypadly jako první a ani jsme si s nima neřekly "čau", což bych řekla docela slušně charakterizuje ty naše třídní vztahy.
No, asi nám nezbejvá nic jinýho než doufat, že se dostanem někam, kde to bude lepší. A aby to znělo ještě trochu pozitivnějc tak sem vrznu smajlika :)

5 Danny Danny | Web | 3. července 2012 v 14:42 | Reagovat

Já byla ráda, že jsem vypadla ze základky...
Hele, teď budu extrémně hnusná, ale ne proto, že bych tě nějak nesnášela - zkus se míň litovat. Jasně, je to těžký, máš to komplikovaný, ale zkus to po prázdninách brát jako novej start, nemůžeš to hned odepsat...nebo teda můžeš, ale kazíš si tím náladu ještě rychlejc.
Klidně mě můžeš poslat do hajzlu, jestli chceš.

6 VelííQ VelííQ | Web | 3. července 2012 v 16:02 | Reagovat

Přeju ti hodně štěstí do nového startu :)

7 . . | 3. července 2012 v 20:44 | Reagovat

Hodně štěstí do nového startu...a vyser se na weed, stojí ti to za to?

8 Lee Lee | Web | 3. července 2012 v 22:48 | Reagovat

Novej začátek... Docela ti závidím.

Já taky skejsla mezi absolutníma kreténama. Nemám si s nima co říct, ale nebudu se tu přece litovat. Všechno lepší než ta zkurvená základka, heh.

PS: když už ten novej začátek, jeb na weed.

9 Noemi Noemi | Web | 28. prosince 2012 v 23:25 | Reagovat

Taky jsem šla na gympl, protže mi ho vybral otec.
Jinak jsem se na tomto článku pobavila :-) Máš projev, který mi je velice sympatický.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.