Ty vole, já ještě žiju, jo

23. září 2013 v 22:10 | Cassie D. Michaelis |  Můj svět
Zdravím, tedy v případě, že ještě někdo pamatuje na můj malý zapomenutý kousek blogového světa. Moji malou skládku myšlenek, odpad z mé hlavy.

Novinky z mého života? Hm, tak momentálně sedím doma, což je překvapivý, měla bych bejt u naprosto mentálně vyšinutejch příbuznejch a chodit do školy. Bohůmžel se musím psychicky lehce zotavit, než se tam znovu vydám. Nepsala jsem sem ani to, že mě loni vylili z intru za chlast (no co, každej nemůže bejt dokonalej, že). Teď teda bydlím u příbuzných mého otčíma a to je fakt psychárna jak svině. Jeden pokoj, plus obývák. Pět dospělých a dva psi. Babička - typická vesnická drbna, rozebírá každý pohyb kohokoliv ve vesnici. Slečna J. - píča na ntou, která trpí chorobnou potřebou ukazovat, že má na lepší společnost (jasně a proto bydlí v obecním bytě s těma magorama), vyprávět jaké zná celebrity a s kým kde píchala. Naprosto nonstop mi zdůrazňuje, že mě tam nechce a ať už vypadnu. Před mojí maminkou mi říká "Petí" a chce abych s ní jela někam do lepší restaurace. Haha. Další je Cvok Jiřina, která byla v Bohnicích, trpí schizofrenií s psychotickýma příznakama a málem mě pobodala nožem, taky je na mě moc milá a furt mě odtamtud vyhazuje. Další je H., která je nějaká postižená, řekla bych, že tělesně, ale to jak je furt doma ji poznamenalo mentálně, takže taky fajn společnost. S babičkou nonstop koukají na telenovely ("aach, Chuanito, promiň mi, ale podvádím tě s vestavěným francouzským krbem" "to nevadí, Chosé Antonio, má lásko, já tě zase podvádím s mixérem"). Další je slečna M., tu mám ze všech nejraději, super osoba, která je ovšem doma přibližně v té době, kdy já odjíždím do školy. Takže se vídáme akorát, když mě v pět ráno probudí, když přijede z práce.
Ideální prostředí pro studentku druhého ročníku střední školy. Ne?
V tý vesnici plný alkoholiků, divnejch lidí a psychopatů se mám fakt dobře. Hlavně, že tam musím po škole jezdit před šestou, to si vymyslel otčím. Úžasný.

Jinak škola v pohodě, zatím samý jedničky *chlubí se* a teda dvojka z němčiny, což je prosím pěkně můj nadlidskej výkon, kterej si žádá odměnu v podobě flašky rumu minimálně. Ale teď už moc nepiju. A nehulím vůbec. To jsou změny, co?

Ale ne, bavím se pořád, jen se neztřískám do bezvědomí a nedám si brko. V prváku jsem objevila nový kámoše, metaláky, kteří jsou stejně švihlí jak já, takže je to mrtě prdel. Třeba s Přemíkem jsme chodili po Praze s cigárem v hubě a cedulí "Nekuřte! A věřte v Ježíše!". Takže prostě normální bytosti, asi jak já.

Taky se budu učit hrát na Jettinku, mojí milovanou kytaru. A budu v blackmetalové kapele, prej. Heč.

Jinak jsem psychicky v prdeli. Složila jsem se z toho, že mi otčím snědl chlebíčky. Fakt jsem musela vypadat hardcore drsně, když jsem bulela jako idiot, kvůli tomu, že mi snědli chlebíčky. Psychická stabilita fakt na místě.
Jó, mám se krásně. Jsem fakt šťastná, naprosto v pořádku. Vůbec se nehroutím kvůli každý kokotině. Ale jo, po těch letech si teda rodiče uvědomili, že něco není ok, když jsem takhle v háji, i když mám bejt údajně šťasná. Škola je v pohodě, prázdniny strávený prakticky celý u přítele (o něm, ale až ke konci, protože... chronologicky by to nevycházelo, heehe) a jinak žádný problémy.

Jo, k prázdninám. Makali jsme s mým milým na hiphop kempu (jo, oblečení ve stylu punk/metal tam fakt zapadalo...). Bylo to fajn, vydělali jsme si mrtě peněž bokem, ale výplatu jsme ještě neviděli. No jo. Jinak jsme tam dělali hajzlbáby. Respektive hlídače záchodů, vybírali jsme vstupný. Hh. Největší sranda, když nám tam nechali místo dvacky třeba cíga. Pak nám týpek nechal flašku jen tak. Akorát jsem z toho byla tak zdegenerovaná (skoro žádný čech, ale všude poláci), furt se mluvilo anglicky, takže jsem pak i na čechy mluvila anglicky a koukali na mě jako na idiota.
Jinak jsme taky brigádničili na řepným poli. Jo, bylo to vtipný, to byla ta největší vedra a já byla červenější než rajče. Hm, no a těch šest stovek, co jsme si vidělali jsme stihli propít první den (hehe, můj mladej se po vypití pár lahváčů nevysekal - on "dobrovolně spadl z kola" a pak mi skoro usínal na polní cestě... :D - ano, tady jsem si smajlík odpustit nedokázala).

Ale kašlu na to. Zkrátka s mým milovaným jsme se seznámili na koncerě Arakain, Doga a Dymytry - ke konci na školního roku (na který jsem tam nebyla, můj otčím je zmrd!). Poprvý jsme se viděli, když jeho kámoš, když hrála Doga (Izzi, oooch, sladkej Izzi, plánovala jsem ho tam někde potkat a dát s ním aspoň panáka, nedopadlo... a vůbec mi to nevadí - bez ironie!) na jednoho týpka vylil pivko a ten tam do něj začal mlet nějaký sračky. Oba jsme hodili "wtf" pohled. A pak jsme se potkali na Arakainech v kotli. Kde jsme se nějak začali bavit a pak jsme spolu pařili. No a u songu Kyborg jsme se vykousli. Hmm, potom jsem se ho teda zeptala aspoň jak se jmenuje :D (jo, neodpustila jsem si dalšího smajlíka). Po Arakainech jsme se bavili, představil mě pár kámošům, ještě jsme se nějak vykousli a tak, pak jsme si dali číslo a fb. Vocet zavelel a jeli jsme dom. Kupodivu jsem na Járu musela myslet i po cestě k babičce a byla jsem nervní, kdy se dostanu na fb, abych mu teda napsala. Divný, te se prostě nestává, že se s někým seznámím na koncertě a pak trpím patologickou potřebou mu napsat. Ačkoli jsem nečekala odpověď - však víte, takové ty akcičkové skoroúlety. Nevěřila bych mu, že je takový nevinný (a panic... tedaaa dokud jsem to nezměnila, ech *andělskej úsměv*), jelikož na té akci se choval suverénně, sebevědomě a jistě. Prostě jsem čekala, že budu akorát další holka na jeho seznamu těch, se kterýma se takhle seznámil. Ale ono houby. Nakonec se z něj vyklubalo prostě zlatíčko, hehe, ale už mlčím, neb si jinak zkazím svoji pověst o citlivosti pařezu (asi pozdě, co? no jo, taky umím milovat, nikdo mi to nevěřil, chňá!).

Mno, druhý den jsem si ho na fb přidala a psali jsme si. Další den zamnou přijel. Koupili jsme nějaký lahváče a rumík, pak jsme se samozřejmě začali kousat a tak lehce otlapkávat (fascinující jak mě prakticky tenkrát ještě cizí týpek dokázal nadrbat... pak jsem ze sebe měla normálně špatný pocit, že jsem moc levná, lol). No, pak jsme trávili čas voláním na skypu a já se odhodlala, že ještě týž týden k němu pojedu. VLAKEM!!! Kdo čte můj blog, ví, že mám panickou hrůzu z cestování vlakem, ale já to dokázala, kvůli němu. A to jsme spolu ani nebyli, prostě kámoši. Nějak mi došlo, že jsem se do něj zamilovala a byla jsem tak lehce v prdeli. Chacha. Přišel mi strašně super, ale myslela jsem, že prostě těžko bude opětovat něco takovýho jako je tenhle cit, mno. A hele, ono jo. Oboum nám totiž přišlo, že se známe strašně dlouho.
Husťárna, když mi to na skypu řekl, tak jsem se zmohla jenom na "áááááááááááááá" asi tak půl hodiny, pak jsem tedy přiznala, že já taky. Mno a nějak jsme spolu začali chodit. Už jsme spolu čtvrt roku a máme spolu jen ty nejhezčí zážitky.

Takže zpět k prázdninám - ty jsem trávila prakticky celé s Járou (ach, osude, proč se můj přítel musí jmenovat jako můj zkurvysynskej vocet jinak řečeno otčím?). Pár akcí i s partou, absolutně super. Nejvíc prostě. Nějaký ten koncert, společné chlastačky na kulturních akcích, posezy v hospodě. Pak jsem byla mrtě dlouho kvůli té brigádě nakýblovaná u mé lásky, respektive u jeho tatínka, kvůli té brigádě (ale kdybyste viděli, jak můj otčím vyváděl, vůbec mi nevěřil, že jedu na brigádu a když mě tam odvážel, vyhrožoval, že bude chtít po Járově tatínkovi občanku :D - další smajlík, do háje). A tak různě, prostě prázdniny bych hned vrátila zpátky.

Jinak na začátku roku jsme byli s pár lidma ze školy na sportovním kurzu. Mrtě jsem prostě čuměla, když jsem zjistila, že prakticky všechny předněhnu (tedy na krátké trati, neboť dlouhou kvůli kuřáckým plicím neudejchám).

Bejt vlkodlak je frajeřina.

Kecám.

Nehrabe mi.

Bagřík Bagrovič Bagrissimo vás všechny vidí!

Mimochodem, můj plyšovej pesovlk (dobře je to pes, ale já Takáju vidím prostě jako vlka) mi obživl. Beze srandy. A drogy neberu (nikdy nikomu).

Jinak u nás doma straší.

Můj mladej má v sobě asi démona bo tak něco, jelikož se občas dějou dost krutě divný věci. Ale o tom až jindy.

Noo, tak mějte se. Pokud jste tenhle blábol přečetli až do konce (jestli ho vůbec někdo začal číst), tak vám gratuluju. Poslala bych kytky, ale mám sotva na cigára, takže pardon. Budu nesmírně šťastná, pokud zde zanecháte komentář.

Chci rum.

Tak ciao,
Cass

PS: Děkuju vševidící Franzie a za svoji příšernou gramatickou chybu se nepochybně budu smažit v pekle, ale jsem nemocná a moc mi to nemyslí, haha (to jsou výmluvy, jaj)
 

10. května 2013 v 23:01 | Cassie D. Michaelis |  Můj svět
Malá holka v bílý košili, černých kalhotech s kšandami, se šněrovacíma botama, řetězem u pasu a báglem na zádech. Malá holka procházející studeným deštěm majíc prázdný výraz a po tváři rozmazanou maskaru. Nenuceně v ruce svírá žváro a kráčí v před. Mokrá čupřina jí padá do očí. Brečí a nebo jsou to jen kapky deště smývající poslední kousky myšlenek na něco jiného než prohnání kulky hlavou?

BUM. A ticho.

Kéž by.

Husí kůže z chladu a vody dopadající na kůži, objímající jako poslední přítel, který zbyl. Který nikdy nebyl, ale teď tu je a tiše utěšuje. A přitom z prachu dělá bahno lepící se na podrážky bot, co vypadají jako steelsky, ale ve skutečnosti jsou to KMMka.
Kroky jsou pořád těžší a těžší a bahno neústupnější, ale nikoliv v realitě, tam je jen stále přibývající voda na betonu, která se leskne v záři pouličních lamp a šumění deště a větru.
Prázdná ulice a cesta přes most, vedoucí k jejímu bydlišti nikoliv domovu. Nemá domov. Nic, kam by se ráda vracela, tedy krom jednoho klubu, což je mírně děsivý fakt, když si uvědomí, že ve svých pitomých patnácti letech se nejraději vrací do hospody k lidem, kteří jsou jí milejší než vlastní rodina. Zajímají se o ni víc, než-li vlastní rodina. A ke všemu je tam chlast, všelék.

Nic, absolutně nic. Je to nijaký. Tupá touha smazat někomu tvář ze xichtu, kopat a mlátit, kousat a trhat, škrábat a ničit. Nenávist. A hlavně to hnusný prázdno, který se nedá nikterak potlačit. Nejhorší jsou ovšem ty myšlenky, křičí na sebe v hlavě, aby nemyslela, jenom to ne. Ale nefunguje to.
Užírá ji to, absolutně. Kdykoliv začne myslet, cítí hroznou tíhu na hrudi, přímo díru vyžranou kyselinou.

A tak kráčí dál, deštěm, dokud nedojde na místo určené, kam musí jít. Nemá možnost volby, nikdo jí nedá. A tak si sedí, mokré vlasy ze kterých odkapává, již převlečená do velkého rockového trička, v ruce drží poslední cigaretu, kterou vlastní a právě si ji zapaluje. Zapíjí ji braníkem v plechovce, který už je několikátým v pořadí.

Nejlepší je, že o sobě píše ve třetí osobě.
Haha.

Hejhejhej! Čáry máry fu(c)k.

1. května 2013 v 19:51 | Cassie D. Michaelis |  Můj svět
Dlouho jsem nenapsala, za to se omlouvám, ale nějak nebyla vůbec chuť cokoliv smolit a psát... a taky samozřejmě nebyl čas. Pořádně se na net dostanu až o víkendu a ten využívám k jiným účelům než-li k vysedávání u počítače.
Třeba minulý týden jsem byla s Danem na projížďce na motorce - na mé milé JeyWee (Jawa 250), což bylo super. Přiznám se, že na poprvé jsem ji položila, ale na podruhý už jsem si to dávala v pohodě, dokonce jsem pochopila i řazení - třikrát sláva, úspěch. To byla totiž moje první samostatná jízda na takové silnější mašince, která vytáhne až na sto kiláků v hodině - ne, že bych to tedy zkoušela, protože zabít se chci raději jinak. Ačkoliv projížďka to byla libová, plus jsme se ještě zastavili v Hypernově, abychom si koupili nějakou mňamku. A večer předtím jsem zase venčila matičku moji milovanou, takže jak vidíte, jsem nepochybně velmi časově zaneprázdněna a vytížena.

A pokud jde o mé nynější tvoření tohoto článku? Sedím ve společence, na plný pecky mi tu vyhrává hudba a doufám, že mě nepřijde zprcat vychovatelka (tož mám podmínečný vyloučení, tak bych asi brajgl dělat neměla, že) a nebo mě nepřijde vyhodit nějaká moc fajn slečna z tohohle patra, že chce na comp. Upřímně se snažím věřit, že se ani jedno nestane, nebylo by to zrovna fajn.

Myslím si, že bych třeba mohla rozpitvat čarodky, protože to zase jednou byla párty. HADR!
Měla jsem oficiálně dovoleno jít pařit, tak jsem šla. Hned po škole jsem zamířila na místo konání s Emařem - pracovní název pro Ondru, ale můžu mu tak říkat jen já, a není emo, ale má příjmení, které říká, že je - (mimochodem, moje milá čtyřprocentní buznička od nás ze třídy je naprosto boží! byla s ním hrozná sranda, nejvíc šílenosti ve škole a psaní naprosto legendární povídky, kterou také časem snad zveřejním, protože zbytek skvadry si bral studiiní volno...) a Zaknurem, kde jsem si narozdíl od nich dala malou colu s velkým rumem (hehe, oni si pili pívečko) a kecali jsme o blbostech. Stáhla jsem Emaře o hromadu cíg a objednala jsem si taky pivko. Pak Zak i Emák museli odejít, ale stejně už tam byla skvadra Vopičáků, že se mi nestihlo ani zastesknout, ale stejně jsem si dala smuteční pivko - já si důvod prostě vždycky najdu.
Pak jsem vyjela za babičkou, ale bágl jsem nechala v hospě, kde mi jej hlídal M.
Dojela jsem na Florenc a čekala na babi, samozřejmě mě seznámila s nějakou mojí příbuznou, která mě viděla naposledy, když mi bylo asi pět a byla jsem ještě malý roztomilý blonďatý capart... inu dostala jsem na dopití nějakou vodku, co měla v placatici, byla toho asi čtvrtka. Ironické je, že mě pak sama napomínala, ať moc nepiju večer. Babička moje milovaná mi věnovala celý cíga a dala mi ještě nějaký prachy, za což jsem jí samozřejmě nesmírně vděčná. Odjela jsem zpět, kde jsem si rovnou u baru objednala rum s colčou a šla dovnitř páč už hrála nějaká kapela. S DK jsem se potom dělila o cigára a ona semnou o její rumy s colou, což byl docela hardcore, přece jen tam měla v té trojkové skleničce víc rumu jak coly (nojo slečna pana Vysokého, což je docela ironický, když se s ní vždycky zkalím nejvíc). Pak jsem nám šla ještě pro dva čistý panáky rumu, který jsme do sebe koply a hned si objednávaly další. Následovaly samozřejmě pivka, ale DK si svoje vylila, tak jsem rovnou objednala další dvě. Nejvíc jsme tam jako chcípaly smíchy, prostě fakt pohodička, pak jsme šly ven, já byla za panem Vysokým, kterej sice měl, co dělat, ale stejně si tak jako pokecal.
Řekl mi větu, při který jsem málem omdlela štěstím (a ne, nebylo to "ode dneška máš pivo doživotně zdarma") a musela jsem se culit jako pitomec. Ačkoliv nevím, jestli to myslel vážně, ale já posbírám odvahu a zeptám se ho, snad. Ale tak stejně pokud to dopadne tak ve velmi brzké době se kalba opakuje. A to ho prostě někam zatáhnu a zeptám se.
Pak jsem se tam u grilu seznámila s takovými týpky, kteří čekali na prasátko. Tedy vonělo nádherně.
No, řekněme, že seznamování se přes nechuť k vrácení nože je fakt zajímavé. No, netrvalo dlouho a Patrik tam semnou pobíhal ruku v ruce a pak samozřejmě klasicky došlo na kousání se a tak ("nemyslíš si, že už trošku přeháníš?"). Došel zpět Zaknur a hned nám šel pro Morgana s colou.
Luba mi dal kousek ňamuhamumasíííčka a já to spapala. Tak nějak to tam probíhalo, pak se dalo myslím ještě pivko se Zakem a já si v závěru koupila ještě jedno svoje plus jsem šla ještě s DK na panáka a od Pana Vysokého jsem nenápadně upíjela rum s limonádou - zase víc rumu než limonády.
Zak mi furt někam mizel a pak definitivně odešel, já se nechala od Patrika ukecat, že pojedu k nim (za to může rum, já dobrovolně opustila MV... ale tak stejně jsem ráda, protože kluci jakožto V. a T. šli též). Tak se jelo.
Až do Dejvic, huf. No, tam se ještě něco málo pilo, a pak se šlo - mno - spát ("vrků", bohové, to mě bude pronásledovat na věky věků). No, nakonec jsme naspali asi tak dvě hodiny. Pak zewl a vypití několika sklenic vody, cígo, lehkej pokec, pak problémy s otčímem, pak cesta na intr, kde jsme pak ještě pár hodin seděli na lavičce za Billou a snídali asi ve tři odpoledne, prostě krása.

Takže čáry byly fajn, ale pořád hledám jistou příležitost, ale ta by mohla bejt na nějakým koncertě v blízký době, takže tak.

Inu, zase sem píšu kraviny, takže už končím.
Mějte se,
a snad zase brzo něco napíšu
- ne, že bych věřila tomu, že to někdo přečte, že na mě někdo nezapomněl.
Cassinka
 


Až moc špekulování a degustace.

23. února 2013 v 19:44 | Cassie D. Michaelis |  Můj svět
Nevím, co napsat takhle na začátek, když jsem dva miliony let nic nenapsala.

Dnes tu bude jednoducho hej hej, dnes sa bude pogo tancovat...
...
Už je zas jak prasa a zasa padá na chodník...

Nevím, co říct, snad jen, že text psaný tučně obsahuje kousky textů kapely Sitňan, kterou najdete ZDE - vřele doporučuju, je to dokonalá hudba, pro mě prostě spojená s mojí milovanou hospůdkou ve který už normálně téměř i bydlím.

No, to jsem začala opravdu příhodně. Vlastně shrnutím mýho bídnýho života. Ale už to asi malinko přeháním, opět jsem tak malinko nakousla záškoláctví. Tenhle tejden jsem dvakrát spala v hospodě a ve škole byla akorát v pondělí, středu a pátek. Sranda, no. Denně zkouřená (od neděle do pátku padlo čtyřicet pět brk a k tomu nějaký skla a vodárna, hehe, rekordy se lámou nějak moc lehce) a v lihu (týpek, co mě zval za mě utratil přes litra, což je teda docela krutý, no). Nemyslete si ovšem, že za to nějak jakože utrácím. Nemám prachy ani na jídlo. Prostě mě lidi zvou...

A opět se začínají vracet deprese ve velkém stylu, občas mým pocit, že prostě zešílím. Je to vždycky prostě jako náraz kamionu, jako by mě zmlátila parta boxerů, jako bych měla naprosto neskutečnou kocovnu (to tu bylo minulej čtvrtek). Najednou mám pocit, že se mi rozkočí hruď jako kdybych měla nějaký záchvat, vopravdu takovej ten hnusnej pocit, jako když jste absolutně nervozní a vždycky to přijde z depresí a já pak nemůžu poslouchat ani vlastní myšlenky, je mi z nich prostě zle. Jakože i fyzicky. Sem tam si nevědomky škubu vlasy abych se věnovala jinému typu bolesti, přistihla jsem se při tom v autobuse.

Nemám nic. Žádný hodnoty, nikoho, nic pro co bych tu mohla bejt.

S Ondrou už tak nějak nejsem. Rozchod na Valentýna, asi to ode mě bylo hnusné, ale v tu chvíli to prostě byla jen sranda, proč si změnit status na fb, ale po dalších dnech jsem si uvědomila, že je to vlastně jedno. Nezáleží na tom, stejně prostě nejsem holka pro něj. A on není frajer pro mě. Vrátila jsem se k článkům, které jsem dřív psala a v jednom je psáno, že bych se kvůli nikomu neměnila (projekt 10 dní; jak si získat mé srdce) a došlo mi, že přesně v tom je chyba. Já jsem prostě já. Ano, Ondra byl možná šťastnej, když jsem prohlásila, že přestanu chodit do hospody a kouřit. Jenže já nebyla. Nejsem. Patří to ke mě a je to vlastně to jediný, co mám. Miluju tu atmosféru, vůni marihuanového kouře i cigaretového. Je to můj život. Ano, trošku ho v příštních dnech musím usměrnit, rozhodně budu chodit do školy a na intr, ale jinak? Hospodu už beru jako svůj druhej domov. Nejde o chlast, ale o lidi. Jsem schopná tam sedět jenom o vodě, ale stejně to je fajn. V poslední době je mi podobně fajn i s jedním kamarádem, ale to je... komplikovanější.
Pokud jde o Ondru - chce semnou mluvit a tak, ale já na to nemám - jasně, promluvím si s ním, ale už je rozhodnuto. Tenhle týden jsem spala v hospodě v posteli s barmanem v jedné posteli a necejtila jsem nic. Vůči nikomu a ničemu. Prostě jsem ležela kus od V. a dívala se do stropu... přemejšlela jsem o svým životě. A on nejspíš taky, viděla jsem, jak mu steklo pár slz, ale mlčela jsem. Nebyla jsem schopná ani uronit slzu nad tím, jak jsem marná a zoufalá. Šlo už i o ten pitomej fakt, že mi bylo jedno, že tam s ním vůbec jsem. Nemělo by mi to vadit?
Vlastně jsem zůstávala s myšlenkama vzhůru až do té doby, dokud se nešlo znovu kalit. A v té chvíli jsem si na někoho vzpomněla, heh...

Je to legrační. Jsem absolutně mimo, zejtra nejspíš opět přespávám v mé milé hospůdce. Opět se do toho zamotává,, ale rozhodně musím jít v pondělí do školy, jinak už to bude průser.

Mám hlad, pořád. A v Praze nemám ani peníze na jídlo - nebo-li zkuste se týden živit ze šedesáti korun.

No... momentálně je někde s přáteli, ale tak co, právě mi napsal týpek, kterého jsem neviděla pár měsíců, takže letím do hospody na pivko. Možná se tu ještě tenhle víkend objeví nějaký článek, netuším.

Tohle je prostě jen jeden z dalších výkřiků do prázdna.

Mějte se,
Cassie

Zabalím si elpíčko Black Sabbath!

3. ledna 2013 v 16:18 | Cassie D. Michaelis |  Krabice od pizzy
Dobrá, podle inspirace z blog.cz se rozhoduji, co si vezmu na pustý ostrov. Ačkoliv nevím, jak se tam dostanu neb moje finanční možnosti jsou omezené a řekněme, že na kolečkových bruslích ani na koloběžce tam asi pravděpodobně nedojedu. Ale kdo ví.

Nejprve bych asi potřebovala vědět o jaký ostrov se jedná. Pokud je pustý pouze jiné vyjádření slova neobydlený, tak by to bylo ještě relativně v pořádku (ačkoliv pokud by se jednalo o ostrov někde u antarktidy, tak bych si asi tak vesele nepískala). Pokud ovšem pustý znamená - zcela bez života. Bylo by to v háji. Žádný kytičky, zvířátka ani vodička. Moje smrt.

Fajn, ale já budu optimistka, tak dávám možnost mírně tropickému ostrůvku, uprostřed nějakého modromodrého moře, kde žije spousta zvířátek, je tam sladká pitná voda a rostou tam kytičky, takže co bych si vzala?

No v první řadě asi nože, luk a šípy (rozhodně mi přijde příhodnější lovit si potravu lukem a ne samopalem), rybářský prut (no, nevím jak bych to všechno narvala do batohu, ale tak pohodička, nikdo mi nedefinoval velikost zavazadla) a další sjúprčjúpr věcičky pro ulovení si a připravení hamu papu. Rozhodně bych si vzala zásobu sirek a zapalovačů! Víte, jsem moc velký fajnšmekr na to, abych tři hodiny křesala nějakýma šutrama, abych měla ohýnek.
No a pak samozřejmě základní pěstitelké potřeby pro trávu a tabák. No a? Když mám být na pustém ostrově, tak ať se tam mám dobře a ať pak rozjedu byznys jakmile se z ostrova dostanu. Bude ze mě hodně bohatá bytost, muhehe. To je vcelku výhodný, zarelaxovat si na dovče sama na pustém ostrově, při čemž si užít takové fajn věci jako je lov a spojit příjemnné s užitečným. A jelikož je to pustý ostrov, tak o tom budu vědět jen já. Tož to je zlatý důl.
Ještě mě napadlo, že bych tam mohla zkoušet destilovat kořalku z tropického ovoce, ale bohůmžel taje tohoto průmyslu mi zůstávají skryty, asi si budu muset doplnit znalosti.

To znamená, že další položkou na seznamu, co si vezmu sebou by byl alkohol (jmenovitě hodně piva, absinth, zelená, medovina.. suroviny na tequilu sunrise a tak dále) a cigára (než si vypěstuju tabáček, hehe). A samozřejmě hromada papírků a filtrů.

Pak bych si vzala svoji milovanou elektrickou kytaru a trsátko. Musím podotknout, že by mi asi k ničemu nebylo kombo, tak ho nechám doma.

Jelikož nejsem prase (no.. možná trošku), tak bych si sebou samozřejmě vzala pasty na zuby, hřeben, sprcháče a šampony. A bohůmžel musím podotknout, že jsem holka, tak bych sebou musela přibalit i nějaký tampony, protože pustej ostrov nepustej ostrov, kdo z vás by chtěl mít krev v kalhotkách, no? Nechutný, fuj. Nesnáším fakt, že jsem holka.

Hm, pak bych přibalila poopalovací krém, protože já jsem hnedka spálená, ale nikdy se neopálím - tak aspoň aby mě nepálily popáleniny.

Vzala bych si nějaká svoje elpíčka (třeba Black Sabbath, Led Zeppelin, Deep Purple, Guns'n'Roses a možná ještě pár...), ne tedy, že bych je měla jak poslouchat, ale aspoň by mi dělali společnost.

Plánovala jsem si přibalit nejlepší přátele či mého milého, ale zavrhla jsem to, protože už by to přece pak nebyl pustý ostrov - tedy jako pro mě. Já už tam budu bydlet. Což mi připomíná, že bych si od Zaknura půjčila stan, abych měla kde přebývat, než si postavím přístřešek.

A jelikož bych tam asi měla fůru času vzala bych si náčiní a materiál pro výrobu larpových zbraní a výstroje. Možná bych si udělala i vlastní kroužkovku. Jo, to by bylo fajn.

Pak bych si zabalila nějaké knihy a propisky a papír.

Uvažovala jsem o takovém tom udělátku na nabíjení mobilů, které má můj milý a pak o mobilu. Možná by bylo fajn mít mobil, ale je to na nic. Stejně nikdy nemám kredit. No a na pustém ostrově asi taky nebude moc signálu, že.

Kotlík! A hrneček! Jasné, přece nebudu pít vodu z rukou. A asi přibalím i nějaké koření. Na chuť hamu papu a pro jistotu ještě najaké ty sáčkové blafy a trošku sušeného masa, pro případ, že bych někdy měla s lovem špatný den.

Možná by nebylo na škodu si vzít i nějaké oblečení, bejt tam v jednom by se mi asi nelíbilo. Problém je s tím, že by mi většina oblečení způsobila muka aneb černé metalové hadry asi nebudou nejlepší volba pro tropický ostrov. A steelsky asi ani v rámci bot nebudou vítězným číslem. Každopádně bych si zabalila a nějaký letní hadry, pro jistotu kabát a mikinu, kdyby bylo v noci nebo za deště chladno a ke steelskám bych přidala ještě nějaký sandále, který bych zabavila matce a nějaký starý tenisky. Hehe.

A lékárničku! Jasné ibalgin, obvazy a náplasti nutností, ale ještě bych někde vyčarovala antibiotika, kdybych tam chytla nějakou infekci.

Repelent.Nafukovací míč. Plavky. Klokana. Myčku na nádobí. Klauna. Prastrýce. Záclonu. Lavičku. Tyčku od nanuku. Bazén. Bagr. Cement. Radioaktivní naspeedovanou veverku. Turbohrášek. Bazuku. Harryho Pottera. Axe. Gluma. Koberec. Vačici.

Řekněme, že jsem "velmi skromná". Ačkoliv - odjela bych odtamtud s mnohem více věcmi, které bych vyprodukovala a vykutila. A to se vyplatí! Měla bych larpovou výzbroj, doživotní zásobu trávy a tabáku (které bych samozřejmě zpeněžila a byla bych bohatá a nikdo by na mě nepřišel, protože ten ostrov je pustý a kdyby o něm lidi věděli, tak by nebyl a jelikož je pustí, tak o něm vím jen já.. a to znamená... hurá!), sepsanou knihu, hromadou nových písniček, které uplatníme s kapelou a budeme mrtě slavní - tož s velkým kytaristicým a super dovednosti, které bych mohla uplatnit jako skautský vedoucí (wtf?!).

No, mějte se krásně,
užijte si to na svých pustých ostrovech,
ale stejně to nepřežijete.
Jenom jááááááááá a budu bohatá.
Cass

Totálně v hajzlu

26. prosince 2012 v 19:27 | Cassie D. Michaelis |  Skryta ve stínu
Hahahaá, opět jsem se složila jako domeček z karet. A prakticky totálně bezdůvodně, haha. A mám chuť hrozně nadávat, ale hrozně. Do prdele, kurva, ty vole, je to všechno absolutně na píču.

Řekla bych, že se všechno sype, ale to by byla lež. Protože už nemám nic, co by se mohlo rozsypat. Jsem bytost, která nezná hodnoty, živoucí troska.

Chci umřít.

A chci něco urychleně rozmlátit. Chci někoho zabít.

Věděli jste, že nenávist dokáže být tak silná a intenzivní? A přitom... flegmatická?

Jediné, co mám je skvělý přítel, kter... no a? Záleží mi na něm a na našem vztahu, neskutečně moc, ale přitom je mi to jedno, protože je to vlastně jenom fráze. Když zmizím, co udělá on? Najde si jinou slečnu, nějakou krásnou, inteligentní, vtipnou, starší... a na mě si nevzpomene, bude mu to šumák.
Je to fajn. Mám skvělé přátele a lidi, kterým na mně záleží a mně zase záleží na nich.
Ale lidi zapomínaj a brzo by jim to bylo jedno.

Jen mít tolik odvahy. A vzít konec do vlastních rukou. Bejt aspoň chvíli scénárista vlastního života.

Život je cesta z bodu A do bodu B. A mě už to nebaví. Nesmyslnost a stereotyp mě ničí, ubíjí a rujnují. Rujnuje mě všechno. Jsem cvok a narozdíl od jinejch bláznů si to přiznám a vím, že potřebuju psychiatra. Ale je mi to jedno. Nezáleží na tom. Chci jenom svůj klid.

Chci se zbavit toho vzteku, nenávisti, nechuti k životu a toho dna totálních sraček, ve kterých vlastně plavu.

Proč tady kurva sedím a brečím jako malý harant? Proč stav totální otupělosti, kdy jen koukám z podzávoje na hnusnou a nenáviděnou realitu střídají stavy maximální bolesti jako reakce na tenhle šedej svět.
A nikdy si toho nikdo nevšimne. Usmívám se, jednám jakožto optimistickej a veselej člověk, ale ve skutečnosti z devadesáti procent mám na tváři nasazenou masku, kterou zatím prokoukl jediný člověk, který to pouze okomentoval větou "jediný, čemu věřím jsou tvoje oči, a ty mi říkají, že ti ve skutečnosti není tak fajn, jak se sousatvně tváříš".

Haha, už zase jen tupě čumím. Prázdná. Vlastně necítím nic. Jen prázdnotu. Žádné naplnění, chuť k čemukoliv.

Nedovedu si představit, že zas budu muset do Prahy, do školy. Na intr. Kamkoliv. A víte co? Zakončím to novým rokem.
Krásnej start do novýho roku. V tichosti si doma u počítače něčím připiji.

Hehe, možná se ufetuju k smrti, když si můj otčím myslí, jaká jsem fetka. Problém je, že neznám nikoho, kdo fetuje. Koupila bych si něco pořádnýho a dala si zlatou ránu, to by byla kurva velká ironie.

Nedůstojné. Každopádně už chápu, že tak to má bejt. Klidný ukončení roku 2012, mé patnáctileté existence, klid a samota. A pak jen přípitek, při kterým budu myslet na to, aby se všichni okolo mě měli fajn a lépe, než když jsem tu byla.

Musím poděkovat pár bytostem a lidem, kteří jsou.. pro mě vlastně důležití. Klárka, moji "sourozenci" (Radosh , Dave, Jeff), Zaknur, Goblin, Mí, babička a Ondra. Děkuju za všechno, ačkoliv si to nikdy nejspíš nepřečtou. To je jedno, přišlo mi důležitý je zmínit, protože nevím, kdy mi rupne v bedně a ukončím to. Pokud k tomu naleznu sílu. V neposlední řadě taky děkuju blogovým přátelům - Moi a Kláše především.

Haha, napíšu si z nudy vlastní parte. Ne, vážně.

Bojím se ve vlastní selhání ze zbabělosti a strachu z bolesti, ačkoliv to, co chci udělat je vlastně z určitého pohledu zbabělost.

Ono by možná stačilo utéct někam pryč. Daleko. Do hlubokých lesů. Hm. Obejmout starou známou Smrt je reálnější.

Vlastně nevím jestli víc chci zabíjet nebo umírat.

Ne, vůbec nemám depresi.

Ono vlastně o nic nejde, prostě chci usnout a neprobudit se. Pohoda, klid. Jen navždycky spát a zbavit se myšlenek.
Prostě se... vytratit.

...smrt je nevykoupí, je to prokletí, který trvá staletí. Plamený voči ve tmě; vodrážej hvězdy vzdálený... touha po volnosti, za cenu prokletí, duše na prach spálený...

Víte já se vlastně bojím toho, že už jsem mrtvá. Jen chodící loutka.

C.

Pitomej den od "V", kvůli kterému je zaspamovený celý internet

24. prosince 2012 v 15:16 | Cassie D. Michaelis |  Krabice od pizzy
Momentík jen pěkně nahlas ohulím Iron Maiden a začnu se věnovat článku.

*po hodině poslouchání*

ehm... Poslední půlhodinku (ano, tu předchozí půlhodinku jsem pogovala se skříní) jsem strávila čtením si vlastních článků na starém blogu (na který máte snad všichni odkaz, tak si můžete pogooglit v archivu) z roku 2011 a 2010. Zajímavé, zajímavé. Nu, nejprve se krátce ohlédnu zpátky a pak se vrátím k letošku, ehm.

Vánoce a Cassinčin život v roce 2010 - psala jsem o tom, že mám neskutečnou radost i přes fakt, že nemám vánoce moc v oblibě. Dostala jsem fajn dárky a byla jsem fakticky skoro šťastná. Teď mi došlo, že všem říkám, že jsem steelsky Aloise a Ciela vlastnila rok, ale oni to budou již dva roky, neb jsem v roce 2010 dostala penízky na jejich zakoupení. Tudíž vlastně klamu sama sebe. Ačkoliv to možná bude tím, že rok 2011 v mém životě byl rokem "vygumované palice", jak jsem jej sama nazvala. Moc z toho roku nevím a asi ani nechci, když se dívám na 2010 - musím se usmát, tenkrát to bylo ještě vlastně docela fajn. Měla jsem rozzářené oči z knihy Filmová kouzla o HP, z peněz na steelsky, z Eustáce (psací stroj)... a spousty dalších věcí. Když se zamyslím tenkrát jsem i psala jinak, tak nějak optimističtěji (i když to žádná sláva nebyla). Psala jsem tenkrát o nenáviděné školní besídce, kterou jsem protrpěla a jako jediná jsem dostala jen takový ten nucený dárek od toho, kdo si mě vylosoval (Jirmanovič... a bylo to autíčko, které dostalo velmi vznešené jméno; Alfí Arnošt Bubusický). V tom roce jsem taky zmiňovala můj srdcový koncert, na kterém jsem byla pár dní před vánoci. Prostě jsem tenkrát ovládala umění úsměvu jakožto reakce na nějakou maličkost. Ahahah, závidím si.

Vánoce a Cassinčino přežívání 2011 - Cassinka jakožto troška, odpad lidské existence. Rok temna. Třikrát prochlastané, prohulené a prokouřené prachy na vánoční dárky. Mohla jsem všem nakoupit dárky v hodnotě sedmiset, ale nakonec jsem tenkrát koupila takové píčoviny od vietnamců a vešla jsem se asi tak do stopade. Zbytek peněz nenávratně v háji. Deprese jako trám léčená vaječňákem vlastní výroby a hromada večerů, kdy to všechno mohlo skončit, ale nikdy nebyl dostatek odvahy. Chuť skoncovat byla neskutečná, a moje přiznávání si vlastní zbabělosti mě ruinovalo natolik, že jsem byla chycená v lasu sebezhnusení a sebepohrdání, které mě pobouzelo k tomu něco dělat, ale já to tenkrát ještě nedokázala. Čtu si komentáře a všímám si, že mnou vlastně pohrdali. Ti, kteří je četli, ti mí blogoví přátelé mnou z 90% opovrhovali a vysmívali se mé demenci. Ano, chápu to, ale děsí mě to. Loňský vánoce a celkově nejspíš rok byl apatickej, bezcitnej a zoufalej. Mrzí mě to, nejspíš jsem o dost přišla.

A letos?
Ha-ha-ha. Deprese se ke mně vrátila, jako stará známá, která nechce trávit ty otřesné svátky sama. Já taky ne. Hrozně se těším na příjezd mého nejlepšího přítele - ano, ano, Zaknura. Dáme si spolu medovinku a uděláme vlastní oslavu neb celkově vánoce jakožto svátek neuznáváme. Ale pokud jde o náladu? Pod bodem mrazu, necítím nadšení, radost a tak. Cítím akorát hlad a ten mám pořád, takže vlastně jediný nač se těším je, že se večer přežeru jako prase. Pak taková ta rutina, rozdávání dárků (kterých letos moc nebude, jsme fakt na mizině... máme i odpornej hnusnej umělej stromeček, ze kterýho se mi zvedá kýbl - na jednu stranu bych aspoň ségře chtěla dopřát pěkný vánoce, který jsem měla vždycky já jako malá... pamatuju si na ten byt provoněný cukrovím a stromem, na to okouzlení, když jsem ráno vyťapkala z pokoje a tam ten úžasnej odzobenej majestátní stromek a všechno vyzdobené... nádhera. a teď? hrůza děs! Lituju malou Bejka.) a zase zalezu k počítači. Budou koukat na kýčovitý pohádky, který se rok, co rok opakují. A tím to hasne. Vsadím se, že stihneme pohádat ještě před večeří, protože to hraní si na pseudorodinu nás tu všechny ubíjí. Ale cítím se lépe než loni, už nejsem natolik vygumovaná jako předtím. Jsem na tom rozhodně lépe. To víte už kouřím jen minimálně, piju jen zřídka a s hulením se skoro nevídám (ačkoliv... včera jsem na sebe zase nahodila - ano, v poslední době jsem totiž nosila obyč džíny, nějaké neutrální trikoa a převážně sako - svoji rozthanou mikinu Iron Maiden, kalhoty ze sicherkama, černej kabát, klobouk, cigáro do ruky, hromada nadávek v hubě a kořalku přede mnou.. a na jednu stranu mi to chybí. Byli jsme hrát kostky a já byla zase já... to víte, mám přítele, kvůli kterému se snažím vystupovat slušně a moc nekouřit, ale je to jako bych to byla já jenom napůl, prostě mi to chybí... nejsem to já).
Každopádně by mohlo bejt hůř, už jsem dostala první dárek a je to popelník Marilyna Mansona a čokoláda, tož to je pecka. Problém je, že mi to přinesla slečna, pro kterou nic nemám, neb jsem nepočítala s tím, že by mi něco dala. Budu jí ještě muset poříditi, ale jinak mám už všechny dárky pokrámované (všichni z rodiny dostanou knihu - nečekaně, přítel dostal malý saxofonek, a Zaknur dostane naprosto boží peněženku a ještě takovou drobnost...). Každopádně teďka jdu ven s malou Bejk, Goblinem a flaškou medoviny (a večer bude další, muhehe).

A pokud jde o Silvestr? Netěším se, absolutně. Zase musím sedět doma v pokojíčku, ale budu si popíjet vaječňák vlastní výroby, dneska mi otčím přivezl rum (nevím, jestli jsem to už nezmiňovala).

Každopádně - mějte se. Cassinka se ještě ozve, pááčko.

Absolutní hodnota rozporu

6. prosince 2012 v 21:51 | Cassie D. Michaelis |  Můj svět
Jsem totální idiot a naprostý cvok, nebo nevím. Hej, jako já fakt nejsem normální... vůbec. Jak můžu zase padat do depresí, když mám, to co mám. Mám dost potřeb, které by mě dle mých předchozích úsudků měly dělat šťastnou, ale místo toho se tu užírám úplně vším. Jsem absolutní magor.

Jezdívám metrem a přemýšlím. Slyším pouze zvuk a vidím prázdné tváře lidí bez výrazu. Vidím odraz šílenství. Vidím sebe. Prázdnotu a mrtvolnost, chuť něco rozbít zničit a přitom nechuť cokoliv dělat. Nostalgie, závist, smutek. A uvažování o mém bídném životě.

Děsí mě, že už nejsem prostě . jsem ta v těch černých metalových či goth hadrech, s výrazným líčením a šílenými vlasy, stojím u baru; vedle sebe pivo a v ruce panáka. Zapaluju si cigáro a vyfukuju kouř. Ušklíbám se a vyzývám někoho k fotbálku. Vítězím. Ignoruju fakt samoty a opuštění, prostě si dám jointa a vše je okej.
Jenomže já už nejsem .

Já už se ani nevyjadřuji jako . Kurva, do prdele, do píči. Proč? Hej, mně to chybí, děcka. Chci to být tedy bejt zase .
Víte, je v tom jisté bezpečí... protože pivo mě narozdíl od lidí nezradí. Hospoda je domov, kde nejsou mí zkurvení rodiče, ale naopak známí a možná i přátele. Místo, kde si připadám svá, umím se projevit (ne, že bych se jinak neprojevovala). Je to odpočinek, pokec s přáteli, možnost se trošku zbavit reality tohohle hnusného světa. Je to místo, kde můžu shodit masku pohody a zadumaně čumět do půllitru piva a mudrlantsky s cigárem v hubě polemizovat o tom, proč je všechno tak zkurvené. Pohodička.

Ovšem v posledních dnech je to takové jiné. Není to jen pár dní, je to již delší doba. Jako bych vyrostla z vysedávání u baru, ale stále bych se zuby nehty držela té idyly se zlatavým mokem. Jako by to zmizelo stejně jako moje naivní dětví, které sice částečně trvá do dnes, ale přesto je pryč. Nelíbí se mi to.

Chci si dát cigáro.

Dneska jsem byla s Ondrou v pizzerii, upřímně? Nikdy jsem nebyla v žádném podniku, který by byl takový pěkný. Ne, nikdo mě ještě nevzal jinam než do nějakého pajzlu nebo na rychlou pizzu u nás v Na. Tohle bylo takové... připadala jsem si nesvá. Pizza na talíři, skleničky ve kterých byl krom coly ještě citron... prostě to bylo divné, nezvyklé, ale zároveň i super.

Nevím, co mám dělat. Mám rozpolcenou mysl natolik, že to není možné. Na jednu stranu mám přítele, s rodinou to není teď tak hrozné a celkově to není nijak zlé, známky mám super a tak, ale... já nevím, jestli to vlastně chci. Teda určitě chci, ale vlastně mi chybí i moje celodenní vysedávání v hospodě a život od cigára k cigáru. Nezávazný flirt a hec všeho možného druhu. Dělání totálních píčovin s partou (ale nikdo si to stejně nepamatuje, jen videa jsou svědky). Ale vážně - znáte nějakou dobrou příhodu, která začíná "jo, když jsme tenkrát pili minerálku..."? Já ne.
Ale už prostě chodím do hospody za lidma a nikoliv na pití. Je to hrůzyplné zjištění v patnácti, že už mám dost. Už zbývají jenom tvrdé drogy a vyzkoušela jsem snad všechno. Hehe, smutný.

Mám bejt ta děsivě a temně vyhlížející osoba. Nikoliv přívětivě vypadající osoba, která už se ani nenamáhá s doděláváním "dárk end ívl imidž". Už kašlu i na vlastní styl, který nadevše miluju. Jsem ignorant, který si neumí vážit toho, co má.
Užírám se závistí a jsem odporná sama sobě.

A chci chodit na plesy. Hm, taneční šaty, hafo lidí, divná hudba. Ideální. Fakt metal, kámo.

Haraší mi ve věži, nejspíš z nedostatku hudby a rozbitého mobilu.

Jo, jsem cvok. Zejtra vstávám o půl páté ráno, protože jedeme se školou do Vídně. Nemám ještě sbaleno a to musím mít už všechny věci sbalené, protože pak už nebudu mít příležitost a nedostanu se do nového roku na itnr a ten musí být na vánoce (ano, opět záměrně malé v) vyklizený neb ten domov mládeže ubytovává nějaké lidi přes svátky. Grr.

Jo, mám toho hafo ještě co říct, ale už mě tu vyhánějí od noťasu a půjdu k sobě na pokoj balit si věci.

Tak se mějte lidi,
C.

Čtyřprocentní punk

3. prosince 2012 v 2:22 | Cassie D. Michaelis |  Můj svět
Áno, já jsem ještě naživu.

Takže zvedejte číše s přípitkem a jásejte, že Cassinka je zpět! (Nebo minimálně zatleskejte u počítače, hehe)
Tak tedy, co bych chtěla zmínit v tomhle článečku... Tak určitě LARP, ačkoliv se odehrál - nu, už je to dlouho, ale byla to super příběhovka, takže ji tady musím zmínit, byť jen okrajově. Dalším bodem pomyslné osnove nejspíš bude koncert, který není tak starou záležitostí - to jest minulý pátek. Nu, předposlední zmíním jak se poznávají lidi a proč tedy začnu mít ráda ježdění autobusem. A závěrem asi zmíním školu a moji (překvapivě) dobrou docházku.

Než se rozepíšu - musím podotknout, že mám poměrně nový blog, kde plánuji shromažďovat veškerou moji tvorbu. Zatím jsem tam hodila nějaké povídky, básničky a tak. Plánuji tam přihodit i ostatní moje dílka - včetně obrázků (nojo, vím, že kreslit neumím) a tvorby, kterou jsem vyprodukovala ještě na gymplu (moje úžasná a dokonalá džíska... lapač kocoviny... a tak dále). Inu tenhle ten mucQ bložínek naleznete ZDE. A pokud tam zavítáte, tak bych byla upřímně vděčná za nějaký komentář - potěšilo by mě to.

Inu popojedeme. LARP, na ten nesmím zapomenout. Tak tedy bylo nebylo...
V pátek jsme s Anyou přijely k nám domů a trošku se dělaly kraviny, seznámila jsem ji se Zakem a Goblinem... Bylo to super. Umíraly jsme smíchy a spousta hlášek byla tak epická, že jsem je musela zapsat i do mého milého hláškovníčku, který nosím pořád po ruce. Časem plánuji napsat článek, který se bude hláškám věnovat a tak je teď nebudu zmiňovat. Inu asi v pět ráno, kdy už jsme měly spát, protože se vstávalo hodně brzo ráno - měly jsme vstávat nějak na sedmou abychom mohly hned v osm vyrazit, ale chybička se vloudila - Anya pořád chtěla abych jí vyprávěla moje slavné pohádky. Plus jsme asi tak ve tři ráno začaly dávat dohromady kostýmy, které si na ten LARP vezmeme. Odnesly to moje kalhoty, které jsme propáraly jakože jsou roztrhané od drápů a taky jsem Anye půjčila moji milovanou motorkářskou bundu... jo, hrála vlkodlaka, ale vypadala jako kurva hustej punkáč (a jiná moje definice - zoofil, který sežral koně, protože mu ten kůň nechtěl dát a proto teď vypadá jako masožravej punkovej kůň, co trpí schizofrenií a představou, že je vlkodlak). Sama jsem jela za nekomantku a drogovou dealerku, což jsem měla fakt skvěle vymyšlené s tím, že Goblin jel za alchymistu.
Goblin to měl v pohodě, měl splněný hlavní cíl hry asi během prvních deseti minut. Jeho hlavním prioritním zájmem totiž bylo dostat se z mé moci a nejlépe mě zabít. Jo a já jsem génius a vyřešila jsem to jednoduše, nabídla jsem mu pracovní kontrakt a založili jsme oficiální drogové doupě.
Nakonec to tedy vypadalo tak, že jsme neměli ani minimální šajn o příběhu, ale za to jsme měli 98% procent všech herních peněz a nejlepší bojové schopnosti díky elíkům. Připletli jsme se ovšem i do závěrečné bitky, kde jsem jako frajer zůstala nejdéle na živu, hehe. No a jinak pokud jde o boj - jsem na sebe velmi, ale velmi hrdá. Pokosila jsem frajera, co dělá LARP deset let. A ano, budu o tom mlet do té doby, dokud nedostanu od nikoho pořádně na prdel a opadne veškerá moje čest, hehe. Akorát mě štve, že aréna nebyla dokončená, protože mě v ní nikdo neporazil. Jasný, byli tam takoví mástři proti kterým bych neměla žádnou šanci, ale na druhou stranu bych to chtěla zkusit. Akce to byla skvělá, domů jsme se dostali nějak kolem půlnoci, protože se nejdřív šlo do hospůdky pokecat a ujasnit děj. Řeknu vám, že to měli zatraceně promyšlené. Geniální.

Pokud jde o koncert, tak jsem v pátek byla na Clockwork Orange Night. Byl to takový Oi!/Punk večer, což bylo fajn. V pátek jsme hned ze školy jeli na intr a pak k jednomu punkáčovi s hardcore jménem Péťa, ke kterému jsme si nacpali svoje saky paky a pak jsme vyrazili do clubu. Tedy zewlilo se tam až do začátku akce. Moc se mi to nechce rozepisovat, nejdřív to byla vcelku krutá nuda, sem tam se chodilo na cigárko a tak. Ale pak, když začaly hrát kapely, tak bomba. Seznámila jsem se tam s hromadou super lidí a pohoda. Jednomu frajerovi jsem pořád čorovala úžasnej gothic kabát se sicherkama a byla to sranda, hlavně protože jsem ho tahala po zemi. No, kurva jedna (ženská majitele) zákazala nalejvat nám pivo, ale mně to bylo celkem šumák - Marek - ten týpek s kabátem tam pil semnou napůl, takže haluz. Docela bych chtěla najít fotky, protože jsme byli prostě v kotli před podiem. Taky se mi tam suprově povedlo ztratit při pogu mobil, ale po hysterickém záchvatu se našel u mých milých pinglů, takže pohoda láčes. No, jinak tam byli fakt pecka lidi, třeba Kapitán Meloun a tak. No, problém nastal až po koncertě, za prvé - Péťa se dozvěděl, že si od něj nemůžem vzít ráno věci a tak jsme si pro ně museli jít a pak jsme se vrátili do clubu. Káťa s těžkým kufrem, já s těžkou krosnou. Ta ženská majitele nás poslala do píči, že tam nesmíme, že je pozdě, ale majitel nás tam vzal a tak jsme tam pak ještě pařili (opět jsem byla zvaná na zeleného anděla - zelená půl na půl s absinthem, ňuf). No, jinak tam pak byl Alex, který přišel na afterparty. Jeblo mu totálně v palici a pokusil se mě uškrtit a mlátil mi hlavou o zem, tak jakože cajk no, prostě přebral a měl z nějakého důvodu haluze, že jsem mu počořila pětikilo a doklady. Hm, sranda, hlavně, když původně říkal, že sebou má šedesát korun. A o hodinu později to zdvihnul na nějakých šestset. Tak jako cajk, no stress. Klasický koncert. No a majitel klubu jelikož je super nás ubytoval a na dvě hodiny jsme se vyspali na jedné matraci a ráno jsme hned vypálily na nádraží. S Káťou to byla super akce a myslím, že když bude možnost (a že mému otčímovi zase jebe, takže to nevidím nadějne), tak si na nějakou podobnou ekšn určitě ještě vyrazíme.

Jako další bych chtěla podotknout, že byste všichni měli začít cestovat povinně autobusem. Stala se mi taková super věc. Chci si takhle jet do Prahy busem a ejhle, ujede mi. Tak sedím doma, že pojedu dalším. Tak jako znuděně na sebe nahážu, co nejpohodlnější hadry, protože nepočítám s tím, že bych měla možnost si sednout. Namaluju se velmi pofidérně neb se domnívám, že nikoho známého ten den nepotkám. A tak si v klídku nastoupím do autobusu a koho to nevidím - bývalého spolužáka. Tak začneme kecat a nějak se zmíním o LARPu a tu vidím takého frajera, co si sundává sluchátka a hned se mě ptá jestli jsem LARPerka a začne se semnou bavit. Po pár zastávkách jsme měli možnost si i sednout a celou cestu jsme vykecávali... No, Ondra původně plánoval jet na Černý most, ale jel semnou až na Florenc a pak až na intr. Prostě paráda.
Nu a asi tak o den později jsme spolu tedy začali chodit, nu :D Ne, řekněme, že Ondra je fakticky super, sympaťák, inteligentní (až moc... občas mě děsí), šílený, LARPer a tak dále.
Ideální stav. Akorát kvůli vytíženosti vysokoškoláka na mě nemá moc čas (no, aspoň mu začnu lézt na nervy až za delší dobu, hehe). Jo, to jsem asi ještě nezmínila - chodí na ČVUT, což mě popravdě vyděsilo úplně ze všeho nejvíc. Ano, bojím se ajťáků (tak jo, trošku s nadsázkou.. přiznávám, že si vedle nich spíš připadám jak negramotný idiot, co se týče počítačů).
Už ho viděla i celá maj laf femily a hodnotili ho vcelku kladně. Ačkoliv otčím skepticky prohlásil, že tak inteligentní kluk semnou ani omylem nevydrží déle jak týden. No, mám trošku strach, že by mohl mít pravdu - přece jen jsem absolutní idiot - a hlavně hrozně otravné, infantilní, šílené, schizofrenní, věčně hladové a nadržené, totálně imbecilní, hloupé, natvrdlé, paličaté stvoření. Hehe. Ale bacha, maminka typla větší ligu - prý možná i měsíc.
Jako fakt děkuju rodičům za jejich úžasné typy, hlavně po tom, co jsem měla osmiměsíční vztah. Milé, opravdu.
Avšak nejlepší je babička - ta mi oznámila, že mám dobrý vkus a řekla, že nebude hádat jak dlouho nám to vydrží, ale že nám to přeje. Heh. Kruté. Prostě moje milá rodinka.
Jo, ale jsem velmi obětavá bytost; dokonce přestávám i kouřit, huhu. Jsem sice špatný nekuřák, ale snažím se. Ovšem někdo by mi měl pověsit na krk ceduli "POZOR! Nebezpečné cosi. Snažící se nekouřit; nekuřte proto v nejbližším okolí nebo vás to umlátí vaší vlastní cigaretou a pak vás to ještě donutí po smrti sníst vajgl. Je to cvok!" a nebo "Extrémně nervní výkyvy z nedostatku nikotinu, vyhýbejte se, nemluvte a nedýchejte." Takže tak.

Další kapitola je škola. No, jako sranda. Prakticky samé dobré známky, jasné najde se pár vyjímek, ale myslím, že na pololetním výzu budu mít maximálně nejhůř za tři, ale snad ani to ne - ačkoliv u matiky by se s tím možná mohlo počítat. Pro sichr. Což mi připomíná, že tenhle článek píšu ve dvě ráno v neděli. Divný, co? Áááno, nejsem na intru. Zewlím si v klídku a v pohodičce doma neb zítra musím jít podepsat smlouvu na praxi (jo, kreténi tam prostě nebyli v sobotu, měli tam jen brigádnici).

Jsem magor, normálně mě začaly lákat společenské akce. Tak jasné, když jsem byla loni na gympláckém plesu, tak se mi tam moc líbilo, ale to je něco jiného. Nejspíš půjdu za čtrnáct dní na věneček bývalé třídě (tedy pokud ukecám někoho, aby mi šel jako doprovod... hej, to je kurva hustá ironie - nikdy mě nikdo nepozval na ples - ačkoliv jasné, byla jsem jen na jednom, ale i na ten jsem si doprovod musela dotáhnout sama). Nějak v lednu pak máme imatrikulační ples, kam se taky docela těším plus pak má ještě maturiťák kámoš a tam chci také jít. No, legrační. Ale nevím, jak budou peníze na vstupenky. Protože a jelikož jsem chudá a na mizině a nemám ani na jeden vánoční dárek, což je opravdu smutné a nevím, co budu dělat. Sice nesnáším vánoce (ano, systematicky je píšu s malým písmenem), ale co mám asi tak dělat jiného. Jsou prostě lidi a bytosti pro které ty dárky musím mít, to je dáno. A já jsem v háji. A nejvíc mě štve, že mám neplacenou praxi, to je tak deprimující.
Tož další věc je, že bych si měla najít práci protože potřebuju na příští rok na ubytování. Áno, Cassinka si bude platit bydlení, což teda kurva nevím, jak udělám, ale to je problém, který prozatimně do nového roku odsouvám a pak nad tím začnu přemýšlet.

Dneska jsem měla poměrně žůžo den, byla jsem maximálně rozmazlována. Ano, byla jsem celý den po hospodách, ale pila jsem tedy jen colu a malinovku. Jo, měla jsem nějakého panáka a sem tam jsem od Jirky nebo od Goblina ucucla pívo, ale jináč nic. Víte jak je bomba prostě si tak sedět v hospodě a nechat si od jednoho frajera masírovat svoje milované nožičky, ručičky a od druhého zádíčka. Lidi, fakt libovka. Myslela jsem, že umřu; v tom dobrém slova smyslu. A vyfotila jsem hafec uměleckých fotek, které možná zveřejním i na svém kreativním blogu, huhu.

Mám hlad. A chuť na cígo. Což je pekelná kombinace, ale jelikož jsem téměř nekuřák, tak si nedám cigaretu, ale sežeru nanuka. Což je děsivé, protože jsem jich za víkend snědla snad třicet. Za chvilku asi neprojdu ani dveřma, což by bylo opravdu, ale opravdu špatné.

Takže... já jdu na nanuka a vyžrat ledničku. Vy se tu mějte (pokud tohle tedy někdo čtete), zanechte komentář, ať vím, že ještě víte, že žiju, echm a baklažán. Nu, nic. Zase mi hrabe.

Cass

Co se dělo po napsání článku:

Edit 3:13 -
Jsem hrozně líná jít do ledničky či do mrazáku pro cokoliv. Ani pro nanuka nejdu. A mám hrozný hlad. A jsem líná slézt ze židle na zem do pelechu. Potřebuju někoho, kdo mi přinese ham ham a odnese do postýlky, bůůůůů.

Edit 3:40 -
Lenost přetrvává. Mám opravdu velký hlad a asi budu okusovat stůl. Vedeme šílené a mírně úchylné debaty s kámošem přes facebook. Umírám tu smíchy a jsem tak utahaná, že už zvládám jen zvedat koutky.

Edit 3:44 -
Nemůžu, brečím smíchy. Lenost musela jít stranou. Dusím absolutní výbuch smíchu svojí milou dekou s medvídkama (to si nedělám prdel, svoje milované goth povlečení mám totiž na intru).

Edit 3:59 -
Došla jsem si pro jídlo a pro pití a pro nanuka!!!

Edit 4:03 -
Proč se mi snaží vymluvit, že jsem andílek?!

Edit 4:12 -
OMG T_T"

Edit 4:16 -
PROČ KURVA ŘEŠÍME TAKOVÉ PÍČOVINY?!?!?!

Edit 4:17 -
Mě opravdu, ale opravdu nezajímá, koho chce Mára ohnout.

Edit 4:18 -
Musela jsem slézt ze židle, abych zapnula topení. Nesnáším zimu.

Edit 4:19 -
Noční (respektive ranní) facebook party rozpušena. Jdu spát.

Parodie na Harryho Pottera stvořena Bratrstvem Radioaktivních Pokemonů

25. října 2012 v 16:15 | Cassie D. Michaelis |  Když jsem sázela bagry
Hehe, tak krom toho, že už je u nás Zaknur téměř nastěhovanej (ačkoliv za chvíli se stěhujeme směr hospůdka, kde točí Svijany), tak jsme strávili celé odpoledne u počítače tvorbou jedné určité pičoviny, která má sice asi tři minuty, ale my jsme měli docela práci se stvořením (hlavně zkurvený movie maker protestoval). Joo, tak nějak, ale myslím si, že výsledek je docela úsměvuhodný (či jak se to slovo píše, jestli to teda nejsou dvě slova). Ale i kdyby vás to nepobavilo nám to je jedno, my umřeli smíchy už jen při stváření této totální kravinky, která se mi narcisticky nehorázně ve výsledku líbí. Ale dost okecávání - pokud vás zajímá jak Hakka Pakka bojuje proti Justinu Bieberovi, tak si pusťte naše video. Respektive pokud chcete vědět, co nás napadlo za kraviny. Inu - VIDEO SE NALÉZÁ ZDE (ano, nějak mi jebe přidávání videí přímo do textu).

Takže buďte lásky - zkoukněte - (lajkněte :P) a komentujte. A když se bude líbit tak klidně můžete sdílet, my se zlobit nebudeme. Nu, večer snad přihodím nějaký delší článek (třeba o LARPu na kterém jsem byla a o tom jak je špatné poblít pokoj na intru...). Ehm, no, čao... :)

My se jdeme napít lahodného zlatavého moku zvaného Svijany,
Cassie & Zaknur

Kam dál